Struhy Tisk
Napsal uživatel Pavel Wünsch   
Úterý, 24 Červen 2008 01:17

Struhy

Kolem každého historického důlního revíru většího rozsahu nacházíme soustavu vodních staveb, nebo jejích pozůstatků. Voda byla pro důlní činnost na jednu stranu nebezpečným nepřítelem, v řadě případů však zároveň vítaným zdrojem hnací síly. Zatímco její první role zůstala během vývoje poměrně neměnná, voda jako zdroj energie byla postupně nahrazena výkonnějšími a zejména kompaktnějšími způsoby pohonu. Vodní systém příbramského báňského revíru, tak jak vznikl v 18. a na začátku 19. století, patří mezi mimořádné dílo svého druhu jednak svým rozsahem (přes 90 km stok a několik rybníků), jednak také rozmanitostí využití. Vodní síla zde byla využita mimo jiné právě pro boj s tímtéž nežádoucím živlem v podzemí.

Pro potřeby těžby byl postupně vybudován systém čtyř poměrně velkých rybníků a síť povrchových stok. Účelem těchto vodovodů bylo především dopravit vodu z úbočí Středních Brd až do příbramských dolů, řada menších kanálů pak zajišťovala převážně sběr dostatku vody pro rezervoáry. Hezky archaicky znějící jméno Struhy se používá především pro hlavní kmen tohoto vodního díla, přibližně 17.5 km dlouhou kamenem vyloženou strouhu, vinoucí se často spletitým terénem od Pilské nádrže do Lázské, dále na pilu u Lázu, do Bohutína, přes Havírnu a na důl Drkolnov s jeho legendárním vodním kolem a konečně do Březových Hor, části Příbrami.

 

Vytvořit tento systém, vedený často jen s minimálním spádem a jindy zase provázaný s přírodním vodním tokem (Litavka) bylo nemalou ukázkou technického mistrovství. Na druhé straně je třeba říci, že přestože výstavba samotných struh v dnešní podobě spadá převážně do první poloviny 19. století - období velkého technologického rozmachu, souběžná stavba malých přehrad se neobešla bez potíží a katastrof. Pilská nádrž, ač dokončena v roce 1853, se už v roce 1854 zcela protrhla a v pod ní ležícím Bohutíně měla na svědomí dva lidské životy. Starší Lázská, která byla vybudována v letech 1818 – 1822 pod jménem „Erzherzog Franz Karl Teich No.1.“ (tedy „rybník Arcivévody Františka Karla“, podle syna rakouského císaře Františka I.), čelila v roce 1857 zásadní poruše výpustního potubí a struktury hráze. Pojďme se podívat, jak tuto havárii popisuje v dokumentaci k Lázské dnešní vlastník a správce vodního díla, státní podnik Povodí Vltavy:

 

Hráz byla zemní se středním jílovým těsněním. Měla neuvěřitelné sklony svahů – návodní líc 1:1, vzdušní líc dokonce 2:1, aby nebyly velké objemy tělesa hráze. Původně se voda odebírala a zároveň vypouštěla jedním dřevěným potrubím s vnějším průměrem 600 mm uloženým ve středu hráze. V květnu 1857 došlo k poruše tohoto dřevěného potrubí, což se projevilo tím, že se zvětšoval výtok vody i při zavřeném hradítku, voda byla zakalená až se změnila na jílovitou kaši. Voda byla vypuštěna, hráz prokopána a dřevěné potrubí zcela zrušeno. Vybudovala se hornickým způsobem štola v levobřežním skalním boku – na tu dobu něco zcela nového. Štola byla 2x lomená vejčitého tvaru. Hráz v místě poruchy se postavila od základu znovu. Změnil se i příčný profil hráze – celkově se rozšířila a sklon návodního líce se změnil na 1:1,35. Hráz byla postavena v místě složitých geologických poměrů, kterými se zřejmě v r. 1818 nikdo nezabýval.

 

A to zde citovaný úryvek ještě nezahrnuje skutečnost, že na začátku 90. let minulého století začala ze štoly odtékat zkalená voda a terén včetně hráze na několika místech poklesl. Tyto dostatečně hrozivé signály vedly k vyražení nové štoly dále od hráze a zaslepení části štoly původní, přičemž její druhá část bližší ke vzdušnímu líci stále slouží k odvádění průsaků.

 

Technololgie přímých sypaných hrází s jílovým těsněním zahloubeným do podloží uprostřed se pro tyto rybníky, které jsou vlastně malými údolními nádržemi, evidentně příliš nehodila a hráze byly po celou dobu své existence často rekonstruovány a vylepšovány, jak dokládá následující seznam:

 

Vodní dílo

Důvod zásahu

Provedené opravy

Časové rozmezí

Pilská

Protržení hráze po dlouhotrvajících deštích

Oprava protrženého úseku, následný neúspěch při napouštění - kvůli průsakům hráze přehrada upravena na podstatně nižší zádržnou kapacitu.

1854 - 1856

Zprovoznění díla v původně plánovaném rozsahu, příprava na použití coby zdroje pitné vody pro Příbram

Oprava hráze a její zvýšení, injektáž podloží

1959 – 1963, jinde uvedeno 1956 – 1968

Stáří, zvýšení odolnosti

Velká rekonstrukce hráze, přisypání zatěžovací lavice z kamenitého materiálu k návodnímu límci, zmírnění sklonu svahů

1983 - 1984

Sesuv části hráze

Rovnanina návodního límce nahrazena dlažbou do betonu

1988 - 1989

Láz

Porucha výpustního potrubí

Překopání hráze, odstraněno původní dřevěné potrubí, vybudována nová štola v levém břehu, znovuvybudování hráze v místě poruchy, změna příčného profilu hráze

1857 - 1859

Stáří, kalné průsaky v odběrné štole, poklesy terénu

Vybudována nová štola a asanace štoly původní, nový věžový odběrný objekt, zesílení tělesa hráze, stavidla nahrazena nehrazeným přelivem, tzv. kachním zobákem, rekonstrukce kaskádovitého skluzu, osazení monitorovacích zařízení

1991 - 1993

 

Jak je patrné, obě díla která dávala Struhám vodu měla historii značně pohnutou. Lze nejspíše říci, že nyní jsou, coby rezervoáry pitné vody, v nejlepším technickém stavu za celou dobu svojí existence. Uvnitř modernizovaných a zodolněných hrází jsou však stále hlinitá jádra z 19. století...

 

Avšak zpět ke Struhám. V současných písemných zmínkách jsou často označovány jako „zcela zničená památka“ či „zaniklé“. Skutečnost není tak katastrofální, přinejmenším z pohledu někoho, kdo je z Brd zvyklý na mnohem subtilnější relikty jiných liniových staveb. Z hlediska patrnosti v terénu jsou naopak zachovány velice dobře, autoři výše zmíněných popisů však měli nejspíše na mysli nízký potenciál k případné reaktivaci alespoň hlavní vodoteče, což je bohužel třeba potvrdit.

 

Provoz a údržba Struh skončila pravděpodobně v roce 1960 nebo 1961, spolu s ukončením činnosti vodního kola dolu Drkolnov, které přestalo plnit svou poslední úlohu: čerpat z hlubin pitnou vodu pro Příbram. V dalších desetiletích následovalo v hůře přístupných úsecích pozvolné zarůstání kamenného koryta vegetací a pouze pomalý rozpad. Naproti tomu jinde byly Struhy degradovány na pouhý příkop u silnice (nezanedbatelná část prvního úseku Pilská - Lázská), přičemž na jejich osobitost nebyl brán při později prováděných pracech zřetel. Smutnou kapitolou jsou četné přejezdy pro lesní techniku, kdy část je vybavena alespoň rourou ponechávající strouhu teoreticky průchodnou, jen aby o pár desítek metrů dále byla vodoteč zcela zasypána. Což by mimochodem bylo nepochopitelné počínání i u prachobyčejného „pangejtu“. Na několika místech nad Bohutínem muselo celé koryto ustoupit polím, takže vodoteč náhle končí, aby o pár desítek či stovek metrů dále znovu pokračovala. V roce 1997 zpracoval Spolek Prokop Příbram pro Městský úřad v Příbrami studii zabývající se revitalizací Struh coby technické památky. Odhadované náklady na znovuzprovoznění činily kolem 19 milionů, přičemž zmiňovaný plán se týkal "pouze" 11km celkové délky od Lázské nádrže až k vodnímu kolu Drkolnov, t.j. racionálně již nepočítal s propojkou Pilská - Lázská. I tak to byl velice odvážný plán, jak vyplyne z následujícího popisu současného stavu Struh, zejména pak jejich poslední přibližně třetinové části, od Bohutína po Drkolnov. Představa, že by se vodní kolo na Drkolnově dalo opět do pohybu silou vody přitékající z nitra Brd, byla opravdu lákavá. Jak uvádí starosta spolku Prokop pan Chrudoš Fiala, plán však nakonec ztroskotal na něčem jiném. Potřebná částka byla již přislíbena, ale Povodí Vltavy nesouhlasilo přepouštěním potřebného množství vody do Struh. Voda, zejména ta čistá, je dnes neméně vzácná než byla za dob rozmachu příbramského hornictví. Následující kapitoly se stavem a použitelností Struh přesto částečně zabývají, je však třeba mít na paměti že se jedná o úvahy spíše "akademické".

 

Od Pilské po pilu v Lázu

Zvolíme-li postup podél Struh po proudu, musíme začít u Pilské nádrže. Nádrž byla vybudována pro potřeby hutnictví v letech 1849 až 1853 pod jménem „Sofiin rybník“ (pojmenování po manželce arcivévody Františka Karla, arcikněžně Žofii), zdomácněl však jiný název, vycházející ze původního místního názvu „Pilka“, který můžeme nalézt na II. vojenském mapování, u tehdy nepatrné vodní plochy uprostřed lesů. Buď je zde zachycen ještě původní malý rybník, který figuroval již na I. voj. mapování, nebo byla nová nádrž v době mapování právě v havarijním stavu. Protože chybí mohutné těleso nové hráze, které kartografové např. u sousední Lázské nádrže neopoměli zakreslit, je pravděpodobnější první varianta.

 

Při pravém okraji hráze se nachází vyústění vypouštěcí štoly. Z umělého koryta se zde odvětvují, kupodivu bez nějakého přehrazení, Struhy. Vzhledem k minimálnímu spádu je možná ono vyústění myšleno jako drenáž, odvodňující proti původnímu směru nejbližší úsek Struh, který zahrnuje i průchod pod silnicí a přimknutí se k ní v podobě pravého (při pohledu „po proudu“) příkopu. Spojením se silnicí začíná úsek, který patří k těm více poškozeným.

Strouha spojující Pilskou a Lázskou je jen necelý metr široká, takže je velmi náchylná k zavalování a zanášení. Údržba bezprostředně vedle ležící silničky přispívá k dalšímu borcení jedné strany koryta. Dílo zkázy dokonávají četné nové i staré vjezdy do okolních lesů, které jsou technicky řešeny všemi způsoby - od těch velmi šetrných až po téměř vandalské zasypání a rozježdění. U chatové osady nad Žernovou se Struhy od silničky oddělují a jsou nadéle lemovány jen lesní cestou. V tomto úseku jsou velice dobře zachovány a je zde k vidění i několik zajímavostí.

Předně jde o dvě přibližně 4 metry vzdálená zaklenutí z cihel, která snad sloužila jako opora pro dřevěné přemostění strouhy. O kousek dále prochází vodoteč opět pod asfaltovou silnicí, přičemž způsob kamenného klenutí dává tušit, že jde o původní stavební prvek. Bohužel není v ideálním stavu a snadno se může stát, že se zde brzo potkáme s novou betonovou rourou – to v lepším případě (v tom horším to bude pojato způsobem: „Jaká strouha?“). Těsně nad Lázskou opuštějí Struhy vrstevnici, resp. mírný sklon, a překonávají několik metrů převýšení stupňovitou kaskádou zakončenou pěkným kamenným portálkem. I tato část je až na zarůstání dřevinami v dobrém stavu. Po celé délce jsou podél strouhy k nalezení malé patníčky s báňským znakem – dvěma zkříženými kladivy, přesněji nazývanými želízko a mlátek. K mému překvapení nejsou kamenné, ač tak na první pohled vypadají, nýbrž z nepříliš kvalitního betonu. Na již rozpůleném patníku je možné vidět i dvě železné výztuhy zalité uvnitř. Tento úsek Struh bude v terénu nepochybně k nalezení ještě desítky let, ale jako aktivní vodoteč je podle názoru autora jen velmi obtížně renovovatelný, kvůli své části těsně přiléhající k současné silnici. Kromě toho není při současném využití Pilské a Lázské účelné přepouštět vodu z jedné nádrže do druhé.

 

Vodní dílo Láz patří ke starším rezervoárům pro příbramské hutní provozy (vznik 1822). I strouha, která z něj pokračuje směrem k Příbrami, vypadá jako starší – důvody budou zmíněny později. Úsek Struh pod nádrží by se dal popsat krátce jako náhon k pile v Lázu. Začíná jakoby z ničeho nic pod vzdušním lícem hráze Lázské. Podle slov jednho anonymního pamětníka přivádělo do těchto míst vodu ocelové potrubí, autorovi není ale známo, zda potrubí vedlo ze staré odběrné štoly, či odněkud z koruny hráze.

Tak či onak, voda odtud pokračovala velmi pěkným kamenným korytem s klasickým lichoběžníkovým průřezem. Kameny jsou kladeny nasucho a ačkoliv se zde nesetkáme s nějakým vrcholným kamenickým mistrovstvím, jde o celkem slušně odvedenou práci. Šířka strouhy je podle očekávání větší než u výše položené spojky s Pilskou, provoz pily měl zřejmě své nezanedbatelné nároky na vodní energii a zde už bylo možné využít příděl z obou lesních nádrží. Je patrné, že v místech, kde je koryto zahloubeno ve větším svahu, je strouha přece jenom o něco užší, nikdy však šířka neklesá pod cca 1m. Naopak v místech s pozvolným terénem je strouha až 1,4m široká. Bylo zmíněno, že tento úsek je znatelně starší než předchozí. První indicií jsou patníčky, které se v určitých intervalech vedle Struh vyskytují. Zde jsou o něco větší, kamenné, a znak želízka a mlátku je podstatně schematičtější – jak by také ne, když je tesaný. (Subjektivním dodatkem je, že tyto jsou o dost hezčí než ty betonové při strouze pod Pilskou, které se ostatně za pár desítek let rozpadnou.). Kromě těch „standardních“ jsou zde k nalezení i nejméně dva další, o jejichž významu se jen dohaduji. První nese na sobě vytesána písmena „HC“, pokud lze ovšem z dost nezřetelných vrypů soudit, druhý naopak zcela zřetelnou číslici „30“. Ono "HC" by mohla být zkratka z něměcky napsaného "Panství Colloradské", ona zde totiž procházela hranice mezi správními celky Dobříš a Rožmitál. Že by hraniční kámen? Je to velmi pravděpodobné, neboť na druhé straně kamene, nyní zabořené v zemi, lze skutečně s trochou obtíží přečíst litery "HR".

Jakmile se strouha přiblíží k pile nad Lázem, (která je stále aktivní, byť její vodní pohon je dávno minulostí), opustí vrstevnici a začne se stáčet doprava vedena na rychle se zvyšujícím náspu. Zakončena je vtokovým objektem z kamenného zdiva a betonu, kterému sice na impozantnosti ubírá okolní vzrostlý les, ale při pohledu z blízka je i dnes velice působivý.

Struhy zde byly zaústěny do mohutné železné roury, aby cenný tlak vody na posledních desítkách metrů k pile nepřišel nazmar. Nahoře na náspu, subjektivně zhruba ve výši prvního patra nad okolním terénem, vykukuje přes prorezavělé kryty tyč se závitem pro ovládání stavidla či vtokové klapky. Je tedy téměř jisté, že přebytečná část vody musela pokračovat dále pod náspem, snad i stejným výkopem, kterým byla vedena roura s vodou pod tlakem. Roura je stále na svém místě, vyčuhujíc z kamenného čela náspu. Samozřejmě se nejedná o žádnou bezešvou trubku, stará dobrá nýtovací práce, dnes již děravá jako řešeto.

Stav této části Struh je celkově velice dobrý – ve svažitém lesním terénu nedoznaly větší druhotné úhony. Za provozní vodotěsnost kanálu sice dnes ruku do ohně dát nelze, ale celkově je stavěn velice solidně a velkoryse. Vybudování náhonu k pile byla zřejmě věnována zvláštní péče. Problémem jsou samozřejmě vzrostlé stromy a keře rostoucí na dně bývalé strouhy i v její bezprostření blízkosti a místy rozvalené kameny okrajů koryta, které však není nikde poznamenáno neřešitelně. A tak se ironií osudu právě tento úsek, který je v rámci celých Struh jako jediný plně nahraditelný (přírodním tokem Litavky), dočkal dnešních dnů jako pravděpodobně nejzachovalejší.

 

Na následující mapce jsou zachyceny dva výše popsané úseky Struh, jak je zaznamenala GPS navigace a několik zajímavých bodů, uložených cestou. Pokud to šlo, byla stopa snímána po levé straně co nejblíže strouze, ale vzhledem k mizernému signálu v zalesněném terénu není bohužel důvod si myslet, že by ty dva-tři metry hrály nějakou roli. I tak ale bude zajímavé porovnat nasnímanou stopu se III. vojenským mapováním, které, na rozdíl od mapování s pořadovým číslem II., Struhy velmi zřetelně zaznamenává a nezapomíná ani na Pilskou a Lázskou pod jejich rakousko-uherskými názvy.

 

 

Celá obrazovka

 

Od Lázu k Bohutínu

Zakončení náhonu k lázské pile zaústěním do uzavřené roury ukazuje na využití vodní síly turbínou - a skutečně, v publikaci "Po stopách slávy a utrpení hornictva na Příbramsku" z roku 1936 od autora Karla Valty se dočteme:

Nová pila u Lázu, poháněná turbínou při mocném spádu vody z Lázského rybníka, počala se stavěti roku 1870 a postačila řezati dříví pro celý závod.

 

Pod pilou, která je, byť v plně elektrifikované podobě, stále v provozu, najdeme na očekávaném místě malý kamenný portálek v již povědomém slohu a kanál překonávající zbývajících pár desítek metrů ke korytu Litavky. Je sice plný vody, ta však pochází buď z Litavky nebo z deště, který neměl zaneseným korytem kam odtéci. V minulosti zde zřejmě vytékala zpěněná voda, poté co odevzdala svoji energii pro provoz pily. (Autor bohužel kvůli své lajdácké kalibraci GPS nezměřil spád, se kterým turbína pracovala, ale podle odhadu neměl daleko k 10 metrům.) Voda, která se zde vracela zpět do "mateřského" koryta, v něm však často dlouho nezůstala. Jen o pár metrů níže totiž stál a dodnes stojí na břehu Litavky zděný stavidlový objekt, který přepouští část vody do dalšího pokračování Struh. Malé stavení čtvercového půdorysu je vzdor tomu, že jej povodně jistě nešetří, ve vynikajícím stavu a především stále plní svoji úlohu. Část průzračné vody z Litavky se oddělí a pokračuje doprava, směrem k blízkému Lázu. Přímý směr koryta i přilehlé cesty prozrazuje umělý původ, jinak zde ale Struhy mají téměř přírodní ráz, hned stěrkovité, hned zase se zbytky kamenné vyzdívky. U prvních domků Lázu se tento charakter mění na regulovanou vodoteč, vytvářející spolu se silničkou procházející napříč celou vesnicí pozoruhodný celek. S průchodností Struh v celém průřezu to v Lázu myslí evidentně vážně, takže každá nemovitost je zde vybavena nejméně jedním, často však i více bytelnými můstky, které hluboký a většinou i dost široký příkop překonávají. Rozhlédme-li se při cestě Lázem pozorně kolem sebe, povšimneme si nejednoho dokladu toho, že se nacházíme v hornickém kraji: v jistém místě je břeh kanálu zabezpečen proti sesouvání do dna zatlučenými opěrami, v nichž rozpoznáme staré důlní vrtáky, o kousek dále v zahradě je zase jako nádržka na deš'tovou vodu používán klasický důlní hunt, se dvěma madly na každé straně.

 

Tu a tam bohužel zahlédneme podezřelý přítok v podobě roury čouhající nenápadně z pravé strany, což je v takto zapadlých koutech zcela běžný způsob kanalizace, směrnice - nesměrnice. Chmurnou teorii podporuje to, že před koncem Lázu mizí Struhy i s celým průtokem v kanále, aby se o kus dále na začátku polí objevily již bez vody. Účelné však dané uspořádání rozhodně je - silný přítok čisté vody z Litavky mnohonásobně převáží nad jakýmikoliv civilizačními sajrajty a oproti obsahu klasického vesnického pangejtu je tohle "ladovská" idyla. Zajištění dostatečného průtoku Lázem je patrně také důvod, proč je tato malá část Struh stále aktivní.

Vsuvka: vydalo by to na samostatný článek, ale koho zaujala problematika odkanalizování Lázu, nechť hledá na internetu. Současná (2008) situace podbrdských obcí je taková, že kanalizace a čistírny jsou zde naprostou vzácností (vybudovat je potřebuje 18 z 22 obcí). Naštěstí to vypadá, že nemalá část "náhlého a spontánního" zájmu o podbrdský region bude směřována právě tímhle směrem. Plány se týkají mimo jiné jmenovitě právě Lázu a zdejší kanalizace.

Za silnicí, která prochází Horním Lázem směrem na Nepomuk a Zalány, Struhy několik desítek metrů nenajdeme. Zdá se, že byly zasypány během stavby několika domků na okraji Lázu a přilehlých zahrádek. Jakmile ale vesnici vystřídá pole, koryto se opět objeví a identifikuje prostřednictvím mostku se zaklenutých kamenů. A nejen koryto, ke Struhám se připojuje cesta, která sloužila k jejich dozorování a údržbě.Tato cesta se nachází na nepřehlédnutelném zemním tělese, které zároveň plnilo funkci hráze, která bránila v případě potřeby rozlití vody ze Struh dolů do polí a lesů.

Tato cesta dokáže na leteckých snímcích velmi dobře klamat, vypadá totiž jako úvoz lemovaný křovím a stromy. V reálu je téměř neprostupná, pro trávu sahající až po pás, šípkové keře, ostružiny a další dřeviny, když už ne ostnaté, tedy aspoň dostatečně husté a plné lámavých větviček. Když jsou navíc okolní pole oseta vzrostlým obilím a začne drobně pršet, stane se chůze podél této části krajně nezábavnou záležitostí. Najdeme zde také patník se stylizovaným symbolem Struh, který, jak se později ukáže, označuje jakousi neoficiální stezku podél Struh. Vychází ale evidentně ze stavu prostupnosti terénu někdy před deseti lety, ne-li dříve. Struhy, které zde mají opět menší průřez, podobný prvnímu úseku pod Pilskou, se zde od jara do podzimu většinou nenápadně skryjí v bujné vegetaci, takže na první pohled jejich trasa vypadá spíše jako zemní těleso bývalé železnice, představované právě sousedící cestou, než jako vodoteč. Technický stav tohoto úseku od Lázu po počátek lesa pod vrcholem "Na Skále" je průměrný. Pomineme-li zarůstání, je zde mezi polnostmi pod rostlinným příkrovem kamenná vyzdívka celkem dobře dochována a místy stojí v korytě pár centimetrů vody. Zdá se, že sem přitékají drobné stružky a průsaky z okolí. Ničím zvláštní můstek pod silnicí Rožmitál - Příbram je pro vodu průchozí a stejně se jeví i těch pár kamenných zaklenutí, která se podařilo objevit. Kamenné patníčky s hornickým znakem zde nejsou k nalezení, i když se dost možná někde pod trávou polozasypané ukrývají. Zato je zde několik velkých patníků, přes metr vysokých a čtvercového průřezu. Podle míst, kde je najdeme to vypadá, že byly umísťovány všude tam, kde Struhy a jejich násep křížila jiná cesta. Přesně podle zákresu ve III. vojenském mapování lze lokalizovat i Boží muka, pocházející z roku 1862 a tyčící se i dnes v mírně nachýlené poloze na náspu mezi poli.

 

Pod vrcholem "Na Skále" je - zřejmě za účelem udržení přímější trasy - koryto vedeno navzdory tvaru terénu ve velkorysém výkopu, který umožňuje zachovat minimální spád. Po chvíli úroveň terénu opět klesá a koryto se vrací ke své typické tvářnosti. Přjemnou praktickou změnou je to, že "servisní" cesta Struh zde má podobu široké lesní pěšiny, s prodíráním je tedy konec. V přehledném lese se opět objevují kamenné patníky s reliéfem želízka a mlátku, přičemž poprvé od začátku Struh je zde zřejmé, že byly původně umísťovány po dvou po obou stranách, s poměrně malými a přesto nepravidelnými rozestupy (většinou od 20 do 60m, přičemž podle výskytu všech mezihodnot se nejedná o n - násobky základního rozestupu). Dochovaných dvojic je zde celá řada, i když druhý kámen do páru je třeba v některých případech na straně cesty nebo, méně často, na straně koryta vyhrabat pod vrstvou jehličí nebo mechu.Tento úsek Struh, přibližně až po silnici k Bohutínu, patří patrně k nejhezčím - kanál se vine po vrstevnici lesním úbočím, s občasným výhledem do údolí Litavky.

I zachovalost je poměrně slušná. Kamenná vyzdívka je sice občas rozpadlá a na mnoha místech zase zanesená, celkově je ale koryto celistvé a jeví se jako průchodné. Radost trochu zkalí to, že již zmíněné zde velmi početné patníčky neušly pozornosti chalupářské hydry, takže nejméně na jednom místě najdeme jako protějšek zachovaného patníku jen stopy nedávného kopání a přesný hranatý otisk v zemi. Najdeme zde také malý přepad ze Struh do lesa pod nimi. Za dešťů zřejmě sbírá tento úsek hodně vody a umělý odtok je lepší, než aby se strouha někde neřízeně provalila.

U silnice z Bohutína na Vysokou se vše trochu komplikuje, pěkný lesní kanál totiž náhle končí a snad šedesát metrů před silnicí prostě chybí. Na louce, která se zde rozkládá, není kam by se mohl skrýt. U silnice samotné jakési betonové fragmenty naznačují, že zde v minulosti možná byla voda vedena v betonové rouře, nyní zde ale najdeme jen zanesené díry plné odpadků.

 

Za silnicí naštěstí Struhy plynule navazují na svůj předchozí směr. Kromě toho se zde připojuje modrá turistická značka a Struhám je zde věnována dokonce informační tabulka. Ta deklaruje technickou památku jako zcela zničenou, což je možná přehnané, ale faktem je, že následující úsek koryta je v často bídném stavu. Je sice kompletní, ale díky zanášení, sesouvání a napadaným větvím představuje v některých místech prostě jen trochu vlhkou rýhu v terénu. Najdeme tu také jedno narušení koryta, kterým voda mohla unikat do bažinatého lesního výběžku nad Bohutínem a posléze do velkého drénu používanému k běžnému odvodňování polí, který prochází v Bohutíně kolem fotbalového hřiště a končí posléze ve Vysokopeckém rybníku. Podle stavu místa je vidět, že tudy určitě odtékala a příležitostně odtéká voda nasbíraná v Struhami v okolním terénu, není však jasné, zda tahle odbočka nesloužila dočasně na sklonku fungování vodovodu také jako "provozní" část, poté co bylo zneprůchodněno další pokračování hlavní vodoteče. Na celé řadě map (s výjimkou těch zcela současných, kde již Struhy často chybí úplně) je totiž tok vody zakreslen právě takto - od Litavky je značena vodoteč po trase Struh až k tomuto bodu, kde se napojuje na zmiňované regulované koryto klesající mezi poli do Bohutína.

 

Co se týká dalšího postupu po vrstevnici, koryto se ještě jednou vrací ke své sympaticky zachovalé podobě, sledováno modrou turistickou značkou. Trasa nabídne výhled na Bohutín s nápadnou věží kostela a v místě, kde se modrá značka odpoutává směrem doleva, prochází dalším mostkem ze zaklenutých kamenů a noří se do lesa. V lesíku se stav koryta stává nevalným a na jeho konci mizí v hromadě kamení. Půl kilometru široké pole, které následuje, představuje jednu z velkých zlikvidovaných částí Struh. Jenže liniové stavby v terénu neprodají svoji kůži lacino.

Na leteckých snímcích na mapy.cz (i jiných) najdeme v příslušném poli krásně viditelnou anomálii, která ladným obloukem spojuje oddělené části historické stavby. (V terénu takového nadhledu nemaje, použil autor raději GPS a hledal pokračování na druhé straně ve stejné nebo nepatrně nižší nadmořské výšce, způsob se osvědčil a oproti pátrání od oka dost šetří čas.) Na druhém konci pole začínají Struhy nepěknou štěrkovou zavážkou, ale díky přidružené cestě není naštěstí pochyb, že jsme tu správně. Po pár metrech se znovu objeví koryto vyskládané z kamenů a i jeden patníček se symbolem tu přečkal do dnešních dnů. V okolním lese je možné si povšimnout zděných soklů a betonových poklopů, což dost možná souvisí s tím, že vstupujeme do ochranného pásma dolu Štěpán. Struhy náhle mizí v neprostupném shluku křovisek a servisní cesta, rovněž zarostlá, se stáčí doleva dolů. Pokračování vodoteče po vrstevnici je nemyslitelné, v cestě jsou kamenité roklinky, kde by se koryto rozhodně neschovalo. Kamenitá díra ve křoví musí být tedy zaústěním.

Zde je dosti obtížné nalézt pokračování, neboť mapy, s jedinou čestnou výjimkou, deklarují vodoteč jako nepřerušenou a bez nějakých náhlých zalomení. Tou čestnou výjimkou je III. vojenské mapování v měřítku 1:25000, které pravdivě zachycuje jak Struhy nad Bohutínským dolem,zvaným též Štěpán či Štěpánka, mizí - evidentně pod zem - a následně se o značný kus vlevo a níže opět vynořují. Důkaz v terénu existuje: jednak lze s trochou dobré vůle od zaústění struh vypozorovat cosi jako pokleslou linii starého výkopu. Především zde ale již někdo evidentně pátral. Kopal na předpokládané trase vodovodu tak dlouho, až v hloubce přibližně půl metru našel (a prokopl) litinovou rouru. Sonda je stále snadno k nalezení, je na pomyslné spojnici zaústění a vyústění Struh podle staré Rakousko-Uherské mapy (Autorův již beztak kladný vztak k C. a K. geodetům se tímto ještě posílil.) Je známo, že na dole Arcivévody Štěpána voda ze Struh roztáčela vodní kolo pohánějící úpravárenské stroje, přičemž komora vodního kola je prý v podzemí stále dobře zachována. Úpravna byla založena krátce po zaražení samotného dolu (1827) a sestávala z prádla rudnin (to bývá vyznačeno i na mapách), krušírny a stoupovny. Kromě toho poháněla voda samozřejmě i čerpací stroje na důlní vody. Úpravna byla v provozu až do roku 1912. Tímto rokem však zřejmě využití vodní síly v podzemí neskočilo, neboť v roce 1917 byla na dole na dole Štěpán (alias Bohutín I) vybudována vodní elektrárna s Francisovou turbínou...

Pokud budeme sledovat výstavbu Struh chronologicky, zjistíme, že v Bohutínských dolech po určitou dobu, ohraničenou přibližně lety 1827 - 1850 končily. Použitá voda odtékala tzv. Bohutínskou vodní štolou zpět do Litavky. Portál štoly lze i dnes najít nad rožmitálskou silnicí, upravený v moderní době i se svým okolím. Po počvě štoly vede litinová roura - dost možná patřily tyto roury, jak nad bývalým dolem, tak i pod ním, k příslušenství výše zmíněné vodní elektrárny z roku 1917. Když byl kolem roku 1850 opatřován důl Drkolnov mohutným vodním kolem, byl průchod vody dolem Štěpán pozměněn, a přinejmenším její část pokračovala odbočkou dále po vrstevnici, směrem k obci Havírna. Vyústění této klíčové odbočky ven z podzemí již nelze nalézt, ale Struhy samotné se o pár desítek metrů dále na již přístupných komunikacích v předpokládané výšce objevují....

I v tomto případě je zde pomocí GPS nasnímána trasa Struh. Zaznamenány jsou i chybějící úseky metodou nejlepšího odhadu, konce skutečného koryta jsou však v tomto případě označeny pomocí popsaných waypointů.

 

 

Celá obrazovka

 

Z Bohutína ku Příbrami

Při proložení aktuální ortofotomapy historickým III. vojenským mapováním je patrná u této poslední, přibližně třetinové, části Struh na první pohled změna. Jestliže nad předchozími úseky vydával průzkumník spokojené mručení, zde bledne a chvílemi tiše kvílí. Vidí, že tentokrát nebude ušetřen ničeho: pod linií strouhy zakreslenou rukou rakouského geodeta se střídají zahrady rodinných domků, chatové osady, velmi pravděpodobně osetá pole a jako zvláštní bonus i tenisové kurty. Přímá linie kanálu je tedy na mnoha místech nepřístupná a ke slovu přijdou více než jindy soutisky výše zmíněných map, výškoměr a kompas GPS a bedlivé studium leteckých a satelitních fotografií.

Pod příkrým svahem kopce, který v sobě musí ukrývat první patra podzemních prostor dolu Štěpán, se ocitneme rázem v civilizaci. U cesty v místech předpokládaného podzemního potrubí je jakýsi otvor překrytý železnými pláty, což zde budiž pro úplnost zmíněno. Bude ale lepší nespekulovat o původu dotyčné díry, nebylo by vhodné prohlásit sklep na zeleninu za součást důlního díla. Výstup Struh na povrch se spíš zdá být ukryt někde za jedním z mnoha plotů, ale známý žlutomodrý symbol na elektrickém sloupu radí k tomu pokračovat po silničce podél několika tenisových kurtů. Sotva je po přibližně 250 metrech mineme, povšimneme si nápadně vodorovného chodníčku, který je od svahu nad sebou odělen špatně patrným, místy opravdu spíše tušeným, žlíbkem. Struhy to však jsou, to potvrzuje jejich značení a výšková shoda s dalšími již nepochybnými částmi. Tento úsek skončí stejně náhle jako začal. Již po 170 metrech stojíme na kraji vilové čtvrti. Její součástí je i nápadně veliká nově rekonstruovaná budova. Jde o důlní budovu dolu Františka, nepříliš úspěšné jámy hloubené v letech 1843 - 1862. Důl posloužil při budování dědičné štoly (úseku mezi sousedními doly Štěpánka a Řimbaba), jinak v něm ale nebyly nalezeny téměř žádné dobyvatelné rudy a Struhy areálem dolu pouze protékaly. Zástavba před námi je celkem pěkná, ale není přímo průchozí, nezbývá nám tedy než mrknout na výškoměr a obejít pár bloků až k rozcestníku turistických cest jménem Havírna.

Potkáme se tu opět s modrou značkou, se kterou jsme již měli během putování podél Struh jednou tu čest. Nadmořská výška souhlasí, a po pár desítkách metrů se znovu objeví i koryto Struh. Jeho stav je zde velmi špatný, je z velké části zaneseno či zavezeno, ačkoliv tu a tam se najde ještě několik metrů, které v sobě Struhy nezapřou. Nad Vysokou pecí se nachází vedle bývalé strouhy jeden osamělý, zpola zasypaný, ale coby potvrzení velmi vítaný patník s reliéfem želízka a mlátku. Zajímavé je, že je betonový, stejně jako ty na propojce Pilské a Lázské. Neplatí tedy zřejmě zcela pravidlo, že starší části Struh jsou lemovány pouze kamennými patníky. Asi se zde, stejně jako na jakémkoliv rozsáhlém díle, během času také opravovalo, překládalo a doplňovalo. V těchto místech začínala také jedna zajímavá odbočka Struh. Vedla na přibližně 0,5km vzdálené Řimbabské návrší, kde se na tamějším dole využívala pro vodosloupcový čerpací stroj a provoz úpravny rudy ("letního prádla").

Nad posledními domy Vysoké pece, velkoryse pojatými vilami, koryto opět prakticky mizí. Dosavadní směr však ukazuje na to, že je třeba přejít přes silnici a pokračovat podél okraje výběžku, tvořeného chatami a příslušejícími pozemky. Žlábek pro vodu sice opět není k nalezení, ale kdo má touto dobou již tvar cesty při okraji pole "v oku", ten se nenechá ošálit. Po 150 metrech však výběžek končí a lán obilí vystaví průzkumu tímto směrem stop.

Následující krátká vsuvka shrnuje pár zkušeností z terénu, týkajících se řešení podobných situací. První postřeh si snad své čelné místo ani nezaslouží. Spočívá totiž v objevném faktu, že hodně pomůže, pokud je k dispozici historická mapa, která objekt zájmu zachycuje. Podmínkou je, že se jedná o mapu na triangulačním základě, t.j. v Čechách od II. vojenského mapování výše. Taková mapa se dá aspoň přibližně zkalibrovat a nechat prolnout s jinou - současnou. Právě v případě II. vojenského mapování máme díky www.mapy.cz ušetřenou práci - je zde k dispozci jako jedna z vrstev. Fígl číslo dvě je založen na faktu, že tam, kde se dvě liniové stavby protínají (případně liniová stavba a přírodní vodní tok), to zpravidla na obou zanechá obtížně smazatelné stopy. Cesta v polích může být na pohled zahlazena, ale tam, kde překonávala potůček, budou její zbytky viditelné třeba ještě desítky let. Jako třetí bod je třeba zmínit užitečnost výškoměru, u staveb typu vodního kanálu či železnice. Udržet od oka správnou výšku či konstantní stoupání pár desítek metrů přes pole možné je, dokázat totéž na půl kilometru v lese se podaří málokdy. Čtvrtá dobrá rada zní: vyplatí se sledovat vegetační pokryv. Katastr zaniklých vesnic v pohraničí by se dal dnes zakreslovat do mapy jen podle kopřiv a jabloní. Nesmíme také zapomenout na pomocníka krtka, je-li v dané lokalitě k dispozici. A konečně pátý poznatek: z výšky je vidět (skoro) všechno. Přízní osudu si dnes můžeme na internetu vybrat z několika sad kvalitních leteckých a satelitních fotografií, přičemž se tyto zdroje velmi dobře doplňují. Pole na jednom snímkování holé je na druhém oseté a naopak, liší se úhly pod jakými dopadalo na krajinu světlo a různý je i postprocessing, který může strukturu velkých ploch jak doostřovat tak i rozmazávat.

Na polích nad Vokačovským rybníkem si můžeme vyzkoušet z výše popsaných metod téměř všechny. Na polní cestě klesající od Tisové do údolí je v jednom místě šotolinový a kamenitý povrch přerušen několika pravidelnějšími kamennými bloky, uloženými směrem přibližně shodným s vrstevnicí. Za normálních okolností je tento úkaz zcela nenápadný, ale když přístroj ukazuje nadmořskou výšku téměř stejnou jako u posledního známého úseku struh, jsou všechny důvody pro to uložit si zde trasový bod. Později, po složení všech výsledků dohromady, zapadl tento bod do trasy Struh na metr přesně.

Dalším postupným cílem bylo místo, kde Struhy překračovaly Vokačovský potok. Podle mapy se zdá, že na rozdíl od přechodu Litavky, se kterou Struhy na pár metrů splynou, zde se jednalo o mimoúrovňové křížení. Na straně blíže k Tisové se dnes nachází remízek, od kterého si bylo možné slibovat zachovalé koryto, byla to však tentokrát naděje marná. Až bezprostředně u potoka se nachází zarostlá metrovým býlím jakási rýha, která se později ukázala jako skutečná součást Struh. Na místě samém by se však v terénu našlo podobných rýh několik. Zato na druhé straně potoka bylo možné na louce pozorovat neobvyklý úkaz. Od potoka se zde odvětvoval a dále po vrstevnici vedl souvislý pás rostlin křenovitého charakteru, nikde jinde v okolí se nevyskytující. Jakým způsobem byla dotyčná rostlina se Struhami spojena, těžko říci. Vyznačení bývalého koryta je však naprosto markantní a letecké snímky nález i zde zcela potvrdily. Pokud se vrátíme ještě k Vokačovskému potoku, je třeba říci, že žádný základ mimoúrovňového akvaduktu se zde nenachází ani náznakem, což, dovolíme-li si jednu spekulaci, může znamenat, že přemostění bylo provedeno ze dřeva. Následuje ještě jeden zaznamenaný bod, konkrétně na odvodňovací strouze která o kousek dále odděluje dvě pole je v jisté místě nápadně mnoho kamení. Je však pravda, že tento bod by nebyl sám o sobě bez nálezů v blízkém okolí příliš průkazný. Další průběh Struh v polích pod Třebskem již v terénu patrný není, pouze ortofoto z různých zdrojů prozrazuje tu a tam kousek zachovalé linie. Až na hranici lesa je opět nepřehlédnutelný pozůstatek - nemalá vyvýšenina v terénu naznačuje, kam asi byla z pole odhrnuta hmota zemního tělesa servisní cesty Struh.

Letecké a satelitní fotografie jsou při zpracování záznamu z terénu neocenitelné. I po desítkách let jsou mnohé terénní anomálie stále dobře patrné. Zajímavé je, že zatímco některé části bývalého koryta se objevily převážně na leteckých fotografiích, jiné se projevily nejzřetelněji na satelitních snímcích, které mají i přes svou vysokou kvalitu stále podstatně nižší rozlišení, než letecké foto. Nejlepší je zřejmě projít všechny kvalitní fotografické mapové soubory, které jsou dnes zveřejněny a vybírat si z nich to nejlepší. Nalezené linie a nepravidelnosti často slepí jednotlivé útržky informací z terénu v jeden průkazný celek. V případě Struh je i přes žalostný reálný stav této části jejich trasa známa téměř kompletně a zcela přesně.

V lese za Třebskem jsou struhy již opět dochovány, dokonce výrazně, neboť násep je zde poměrně vysoký a příkop naopak zahloubený. Nějakých 150 metrů od začátku lesa najdeme dalšího z "posledních Mohykánů" - zachovalý kamenný patník na straně cesty. Terén se postupně mění na povlovnější a následně směrem ke Zdaboři opět na více svažitý.Velikost koryta je oproti posledním dostatečně zachovalým úsekům mírně zvětšena, možná se počítalo s určitými přítoky. Zachovalost je velice proměnlivá, od úseků s jen mírně poškozenou vyzdívkou až po zasypané úseky, vylepšené tu a tam odpadky. Najdeme zde také dvě malá přemostění Struh, jedno na dnešní žluté turistické značce, druhé o kousek dále na lesním úvozu. Na pohled nejsou ničím mimořádná, zajímavé je na nich ale to, že jsou obě původní a zaznamenána již na historické mapě.

 

Struhy sledují téměř přesně vrstevnici 560m až nad Zdaboř. Zde se náhle stáčejí doleva a na následujících necelých 150 metrech ztrácejí přibližně 15 metrů výšky. Samotná odbočka z vrstevnice je velice dobře zachovaná včetně kamenné vyzdívky. Návazující svažité koryto je dochováno naopak velice nevalně. V místě, kde opouští les, je dost nejasné kam má vůbec pokračovat. Důl Drkolnov je již nedaleko, vtoková štola je ale dávno zasypána a okolí prodělalo značné terénní změny, takže se obtížně hledá nějaký záchytný bod. Jako nejpravděpodobnější se nakonec jeví trasa vedoucí doprava podél okraje lesa, opět po modré turistické značce. Je také možné říci, že pokračujeme směrem k Prachatické ulici, protože jsme v podstatě již v Příbrami. Jako několikrát předtím, strouha je zde téměř neznatelná, ale náspovitý průřez přibližně vodorovné cesty je nápadný. Ale hlavním důvodem, proč ještě není třeba sledování vodoteče prohlásit za ukončené, je již opravdu poslední kamenný patník, který je zde u cesty k nalezení. Je téměř celý zabořený v zemi a většinou schovaný v trávě, ale zřejmě právě tím unikl osudu většiny svých kolegů.

 

V Prachatické ulici již jistota končí, je ale nesporné, že přibližně rovnoběžně s ní se zde zdvíhá násep, jehož koruna je opět v průměru vodorovná a navíc obsahuje zcela zřetelné koryto. Násep je na několika místech překopán a nakonec u prvních zahrádek městské části Zdaboř končí úplně. Podle všech indicií voda dále pokračovala severovýchodně podél plotů zdejších zahrádek a procházela křižovatkou Prachatické a Vokačovské ulice. V nedokonalém povrchu silnice je zde viditelná svrchní část zaklednutí z bílých cihel, dobře známých z "dolních Struh", procházejících intravilánem Příbrami. Vodoteč pokračuje dále stejným směrem, aby nakonec v blízkosti ulice "Nad Štolou" zmizela úplně (najdeme zde jen malý dřevěný poklop neurčitého stáří). Tudy tedy překonávala voda Struh poslední metry před zaústěním do vtokové štoly komory vodního kola Drkolnov a poté, co vykonala svou důležitou práci, pokračovala jinou štolou dále do dolů v příbramských Březových Horách.

 

Zaznamenaná trasa Struh je v této poslední části natolik nesouvislá, že bylo upuštěno od spojování jednotlivých zaměřených kousků. Čtenář si tak alespoň může v mezerách záznamu vyzkoušet sledovat linii zaniklé vodoteče na satelitní mapě.

 

 

Celá obrazovka

 

 

Doslov, přílohy, odkazy

Doslov

Patří-li na závěr článku o Struhách odstavec jménem "Doslov", či jiný nazvaný "Epilog" - to je dilema. Struhy jsou stále ještě působivé, ale také velice zchátralé. Realizace plánu na jejich plnou obnovu by byla příslovečnou třešničkou na dortu již i tak výjimečného příbramského skanzenu hornictví. Je ale zřejmě nereálná. Kromě otázky financí, která by možná nebyla neřešitelná, je tu i problém mnoha pozemků, které mají dnes evidentně nové vlastníky a vyrostly na nich nemovitosti. Nadto chybí i to nejzákladnější - voda. Přesto si autor dovoluje ponechat určitou hubenou naději, že by nemusel tento vodní kanál zaniknout celý a navždy. Určité menší množství vody i dnes slouží k "promývání" Lázu. Tuto vodu by bylo poměrně snadno možné vpustit místo do kanálu v obci dále do koryta Struh. Dostala by se až k ohbí vodního toku nad Bohutínem, kde je i dnes patrný dodatečně vybudovaný odtok, napojený na regulované koryto vedoucí mezi poli dolů ke vsi. Tyto zkrácené Struhy by měřily přibližně 7 kilometrů a náklady na jejich rekonstrukci by byly - ač jistě také milionové - nesrovnatelně nižší, protože by zahrnovaly převážně zachovalé úseky a do cesty se jim zde nepostavila ani za desítky let žádná nepřekonatelná překážka. Drobné přítoky, které jsou dnes při neprůchodném korytě spíš na obtíž, by přispěly k udržení dostatečné úrovně průtoku. A stezka podél tohoto zachráněného krajinotvorného prvku by byla nádherná.

Čtenář znalý Příbrami si jistě také všiml, že téma Struh nebylo zcela vyčerpáno. Nepadla zmínka o "dolních" Struhách, Vysokopeckém a Vokačovském rybníku, dědičné štole a s výjimkou kola Drkolnov ani o celém vodním hospodářství březohorského revíru. Nechť je to bráno jako pozvánka k dalším dílům pojednání, které, doufejme, postupně přijdou.

Zdař Bůh!

 

 

Mapová příloha

Z běžně dostupných map zachycuje Struhy jednoznačně nejlépe v textu opakovaně zmiňované III. vojenské mapování v měřítku 1:25000. Na následujících mapách, které je obě možné zvětšit, je sestavený celkový GPS tracklog Struh v jejich současné podobě, pod ním pak výřez z mapového listu III. voj. mapování s celým průběhem našeho "Wasserleitungu".

 

 

Celá obrazovka

 

 

Celá obrazovka

© Laboratoř geoinformatiky Univerzita J.E. Purkyně - http://www.geolab.cz
© Ministerstvo životního prostředí ČR - http://www.env.cz

 

Odkazy, poděkování

Správný poznámkový aparát vypadá pravda jinak, snad však jeho absenci nahradí alespoň seznam použitých zdrojů spojený s poděkováním těm, kdo k získání potřebných informací nezištně přispěli.

  1. Poděkování patří Spolku Prokop Příbram , jmenovitě jeho starostovi panu Fialovi, za ochotné poskytnutí informací nad rámec již beztak zajímavých článků, které má spolek na svých stránkách. Nejrelevantnější stať k tématu Struh najdete zde.
  2. Bohaté informace o Vodohospodářském systému hornické Příbrami se nalézají také v Hornickém muzeu v Příbrami .
  3. Vynikající stránky nejen o Příbrami, ale o historii hornictví obecně připravuje Vladislav Konvička, člen společnosti Barbora.
  4. Sborník Státního okresního archivu v Příbrami "PODBRDSKO" je doporučená četba v každém případě. Pro zde pojednávanou problematiku pak lze doporučit článek Petra Kadlece "Významné technické objekty v podzemí březohorského revíru" ve svazku VI, 1999.
  5. Na stránkách státního podniku Povodí Vltavy najdete zajímavé informace o Pilské a Lázské nádrži.
  6. Autor děkuje členům bohutínského spolku Řimbaba za opravy věcných omylů v prvotní verzi článku.
Struhy