Jednou z fascinujících věcí na Brdech je, kolik toho toto dnes téměř souvisle zalesněné pohoří ukrývá z historických dob. Kromě hradišť, zřícenin hradů, smírčích křížů, pomníků, náspů neexistujících železnic, vojenských artefaktů a dalších s terénem již splývajících stop lidské činnosti je zde i jedna významná sakrální památka, na kterou jsem si již velmi dlouho dělal slinu. Jedná se o benediktinský klášter u Teslín, přesněji na Teslíně, pokud dáme přednost původnímu názvu této osady, představované ve své novodobé inkarnaci několika staveními při rožmitálské silnici.

Několik slov o Teslínech – název osady pochází od slovesa tesliti, tesati nebo od slova tesla označujícícho kromě jakostní elektroniky i tesařskou sekyru. Dominantou vsi je hrázděná hájovna vybudovaná roku 1808 za arcibiskupa Viléma Florentina kníže Salm-Salma, který věnoval rožmitálskému panství hodně pozornosti a mimo jiné je i architektem někdejší parkové úpravy vrcholu Třemšína. Ve vsi je k nalezení ještě jedna zajímavost: roubená stodola z 19. století, o jejíž záchranu usiluje Hornické muzeum v Příbrami (informace z Příbramského deníku z r. 2004, v současnosti - 2009 - je předurčena k demolici). Jinak se jedná o častý výchozí bod pěších a lyžařsky-běžeckých výprav právě na Třemšínsko, mimo jiné díky vysoké nadmořské výšce.

Místo původního osídlení se hledá podstatně hůře, mimo jiné i proto že na teslínském klášteře si zub času zahlodal do té míry důkladně, že se do dnešních dnů dochovaly pouze nerovnosti v terénu spolu s několika markantnějšími průvodními jevy osídlení, o nichž ještě bude řeč. Domnívám se ale, že hlavním důvodem pro relativní neobeznámenost poutníků s existencí a umístěním rozvalin kláštera je spíš špatné zanesení místa samotného i blízkého okolí do map, kdy lesní cesty v blízkosti bažin u Hořejšího padrťského rybníka prostě příliš neodpovídají skutečnosti, což platí i o jindy velmi spolehlivých mapách KČT. Navíc kdosi povzbuzen místním názvem „U kostelíka“, který nejspíš s klášterem skutečně souvisí, nikoliv ovšem ve smyslu přesného umístění, zanesl do některých map klášter do poloviny cesty mezi Hořejší Padrťský rybník a dnešní Teslíny, tedy špatně, čímž zmatení neznalých dovršil. Ve skutečnosti je přitom nalezení správného místa nechutně jednoduché, místní to musí dobře znát.

Jen pro pobavení: lze postupovat i s pomocí moderních technologií. Já jsem byl vybaven informací z druhé ruky, kterou kdysi vyzradil u Skořic jeden důstojník: jednak ukázal hrad Drštka a navrch ještě poradil, kde hledat teslínský klášter. Popis zněl: z Míšova po silničce do prostoru, dojít až na křižovatku s boudou, odbočit doprava a po 200m zase doleva. “Tam někde to je“. Dále je známo, že v blízkosti kláštera je rybníček. Ten sice není na turistických mapách, je však krásně viditelný vlevo od Hořejšího padrťského rybníka na letecké vrstvě na www.mapy.cz. Tyto dva zdroje do sebe kupodivu bezvadně zapadaly, a na místo jsem dorazil na první pokus. Doplním jen, že toto:
 

je ona dřevěná bouda, u které je zapotřebí odbočit doprava a že po přibližně 300 m odbočuje doleva solidní cesta, svažující se poměrně rychle k Padrťským rybníkům. Po několika mírných zákrutech cesty se ocitneme přímo u kláštera, což lze nejsnáze poznat podle rybníčku, který je viditelný z cesty.

Klášter na Teslíně
 

Historie kláštera je spjata s dalšími středověkými centry benediktinské řehole u nás, konkrétně s Ostrovem u Davle a Svatým Janem pod Skalou. <Vsuvka: údaje v následujících dvou odstavcích jsou v mnoha ohledech překonané, přesnější popis lokality a její historie najdete nyní v samostatném článku> Po čistě formální stránce je chronologicky prvním historickým záznamem vztahujícím se ke klášteru zmínka v kronice Václava Hájka z Libočan, datovaná autorem do roku 1084, která hovoří tom, že se z Ostrovského kláštera se vypravili čtyři duchovní a čtyři světští bratři a usadili se na Teslíně. Problém je v tom, že Václav Hájek z Libočan nebyl ani tolik kronikář, jako spíše autor krásné literatury, ba dalo by se i říci český Däniken vrcholného středověku. Přestože působil v Rožmitále pár let jako farář, kromě spojitosti mezi Ostrovským a Teslínským klášterem si vše další pravděpodobně vymyslel, zejména pak letopočet. Jistějším záchytným bodem je až rok 1310, kdy daroval šlechtic Protiva z Rožmitálu Ostrovskému klášteru vrch jménem Baštiny s okolními pozemky (severně od dnešních Teslín) na stavbu kláštera – pokud bychom tedy chtěli stanovit letopočet založení kláštera, bude spadat přibližně do této doby. Těžko říci, jak přesně výstavba probíhala, nicméně listina z roku 1353 dokládá existenci již plnohodnotného proboštství, včetně zděného gotického kostela sv. Jana Křtitele (a minimálně jednoho dalšího zděného stavení).

Klášteru nebyla dopřána příliš dlouhá existence. V roce 1421 se totiž husitská vojska vydala z Tábora na Plzeňsko a Cheb, a cestou pro ukrácení dlouhé chvíle zničila hrad Drštka u Skořic, dále tehdejší Třemšínský hrad a zkáze neunikl ani Teslínský klášter. Nebyl již nikdy obnoven a okolní pole, která naznačovala velikost hospodářského zázemí, jsou již dávno zcela zalesněna. Na mapě mirošovského panství z roku 1760 jsou ovšem ještě na místě dnešního lesa znázorněny rozlehlé louky obklopující ruiny kláštera (J. Čáka - Střední Brdy, krajina neznámá). Pozemky v okolí Teslín patřily benediktinům ještě dlouhá desetiletí po zániku Teslínského kláštera a klášter ve Svatém Janu pod Skalou, (který unikl pohromám na rozdíl nejen od Teslínského, ale i Ostrovského kláštera) dostával od majitelů rožmitálského panství podíl z výnosu.

Současný stav kláštera lze v krátkosti popsat jako ruiny představované teréními nerovnostmi, takže zdaleka nejmarkantnější připomínkou jsou rybníčky na nedalekém potoce, který nese jméno Zlatý. Původně byly tři, z toho dva byly obnoveny v době zcela nedávné, první nich údajně v roce 1993 (opět převzato z J. Čáky). Samotný kostel musel být na svou dobu mohutnou stavbou, délka chrámové lodi dosahovala cca 45m, šířka přibližně 10m. Na západním konci je ještě dnes patrná příčka, která oddělovala zhruba čtvercovou prostoru, jakousi předsíň. Zbytky zdí vystupující z terénu jsou nejmarkannější na východním konci kostela. A nejen to – dochovala se jedna vpravdě raritní fotografie pořízená kolem roku 1890, která zachycuje poslední stojící kousek zdi o rozměrech přibližně 4x2 metry s otvorem uprostřed. Podle reprodukce fotografie i podle známek v terénu si troufám odhadnout že stála právě někde při východním konci rozvalin, v místech někdejšího presbytáře, než se někdy v první třetině 20. století definitivně zřítila. Z dalších pozorovatelných připomínek kláštera je třeba ještě zmínit zbytky malé zděné budovy stojící pár metrů od bývalého kostela a několik opracovaných kamenů vyčnívajících ze spadaného listí a vegetace, pocházejících s velkou pravděpodobností z rohových částí budov či ostění. Veškeré další hospodářské zázemí zřejmě sestávalo z dřevěných staveb a na povrchu po něm nezůstalo po 600 letech ani památky.

Nakonec, přesnější představu o tom jak trosky malého proboštství vypadají dnes a o celkové náladě tohoto zákoutí snad pomohou vytvořit přiložené snímky.

V době mé návštěvy byl dolní rybníček vypuštěný, zato v horním jsem nalezl neuvěřitelné množství žabích jiker a odpovídající počet dospělých žab, které mizely při spatření vetřelce pod hladinou. Snad je tedy objem rybníčku pod krycí vrstvou 30 cm vody souvisle vyplněn obojživelníky. To se zase predátoři jednou pořádně nažerou.

Co se týká primárního cíle výpravy, měl jsem pro ten den „splněno“, ale protože jsem se díky velocipedu přemísťoval nadprůměrně rychle, jel jsem od kláštera bez učitějšího plánu dále z kopce k Padrťským rybníkům. Dolejší z nich byl právě z větší části vypuštěný, ale zatím nevidno žádné stopy po bagrování dna ani jiném stavebním ruchu. Přejel jsem napříč pláněmi na Zadní Záběhlou a začal stoupat doprava po nahrubo asfaltované silničce na Kočku. Asi jsem se zbytečně namáhal s překonáváním převýšení, vrchol Kočky jsem stejně minul (popravdě jsem se ani moc nepídil, která z mnoha lesních odboček by mohla být ta správná) a nakonec jsem jsem vyjel na strašické silnici jen malý kousek od místa, kde bych se byl ocitl kdybych od Záběhlé pokračoval pohodlně stále rovně. Ale na druhou stranu jsem se zase mohl ještě během stoupání pokochat několika pohledy zpět na Palcíř a okolí. Následný sjezd do údolí Třítrubeckého potoka vede pěknými hlubokými lesy, jinak je dost o brzdách, ze špatné a často mokré silnice tu a tam vyčnívají plechové výplně žlábků na odvod vody.

Na silnici vedoucí od Strašic jsem zavrhl možnost jet se podívat na Třítrubecký zámeček, neboť to bylo po proudu potoka a tedy z kopce a já správně tušil, že už i tak mám solidní výškový deficit. Odbočil jsem doprava a začal stoupat podél potoka, po úbočí Pateráku. Zde v samotném srdci Brd mají lesy charakter nižších poloh Šumavy a voda v potocích je přinejmenším na pohled naprosto čistá. Stačí sejít ze silničky a ocitnete se v naprosté samotě a v některých místech nedostupných pro lesní techniku i v opravdové divočině. Nejdete zde také několik pomníčků bojovníků proti nacismu, zejména ruských partyzánů, kteří zde vesměs až na sklonku války daleko od domova padli. Na rozcestí s cestami „do trojůhelníku“ jsem opět odbočil doprava a okolo lesnické boudy se vydal Na Roviny.

Na Rovinách je bývalá hájovna, která přežila vznik vojenského prostoru výrazně déle, než bylo obvyklé. Byla zrušena až v roce 1971, navíc nikoliv zcela – samotná roubená budova hájovny, která byla relativně nová (postavená po požáru původního stavení v roce 1935) a zachovalá byla rozebrána a odvezena. Na místě samotném zůstala stodola, studna (dnes zaházená nepořádkem) a dva roubené chlívky, z nichž ten zachovalejší slouží dnes jako uzamykatelný sklad, zřejmě pro lesníky. Konečně i po hájovně zůstal zděný sokl, na kterém dřevěná budova stála. Jakýsi sklepní prostor, který se tu nachází, vypadá také používaně. Současný stav zbytků hájovny vytváří spolu s větrem ošlehanými ovocnými stromy v okolí a výjimečně nepoškozeným křížkem u přilehlé křižovatky atmosféru s dokonale vyváženými ingrediencemi absurdity a nostalgie. Zvlášť ty chlívky doporučuji pozornosti, dneska už se takhle pro zvířata nestaví.

Z hájovny jsem rychlým sjezdem dosáhl Přední Záběhlé, a odtud se vydal doleva směrem na Bukovou a Věšín. Letmo jsem se zastavil u pomníčků obětí 2. světové války, kterých zde lze několik najít, podobně jako pod Paterákem. Zavzpomínal jsem, jak jsem zde pletl nohama při podzimní výpravě na Prahu, pohladil jsem velociped a jel dál. Zbytek cesty byla již siniční šeď, ve stručnosti: Buková-Věšín-plíce venku-Teslíny-Míšov.