Je to už řada let, kdy se na žádost ředitelky rokycanského Muzea Dr. Bohuslava Horáka jeho někdejší pracovnice historického oddělení, Jana Bělová, začala zabývat tzv. pohřební litinou, tedy funeráliemi, ale i drobnými votivními památkami z litiny v plenéru Rokycanska. Jednalo se tehdy vlastně jen o jakousi pasportizaci nebo rozšířenou inventarizaci a dokumentaci památek na hutnickou činnost části území, které romantici 19. století vzletně pojmenovali jako „Železné srdce Čech“. Hezká, zajímavá a záslužná práce. Staré litině tohoto typu se zde sice v minulosti věnovalo několik autorů, avšak vesměs povšechně, povrchně, s detailnějšími zastávkami jen u skutečně umělecky vysoce nadprůměrných děl. Jiná situace, bezpochyby výrazně lepší, byla tehdy na Moravě, kde zejména výrobky slévárny v Blansku vzbudily zaslouženou pozornost tamního muzejního pracovníka Jindřicha Čeledína, který nás, Západočechy a Středočechy, docela slušně předběhl.

Takže – zadání bylo. Jenomže, kde a jak začít? V terénu? Ale ano… Jenomže po pár návštěvách několika hřbitovů v Rokycanech a jejich bezprostředním okolí bylo badatelce jasné, že to podle některých morbidní „železné haraburdí“, jak se k tomu zhusta stavěly ještě generace našich dědů a otců, je zjevně velmi rozličné, výtvarně i řemeslně zajímavé, s bohatou symbolikou i typologií, a docela určitě nepochází jen z místních, tedy rokycanských, resp klabavských sléváren. Následovaly chvíle strávené v muzejním depozitáři, které tento prvotní odhad zcela jednoznačně potvrdily. A tak bylo nutné udělat to, co je denním chlebíčkem každého správného historika: vysedět si mozol na zadnici v archivech, způsobit si další mozoly na prstech a zánět kloubních pouzder při pořizování výpisků a v neposlední řadě pořídit si zas o něco silnější brýle.

Protože se vesměs jednalo o výrobky železáren nejen na území za c. k. monarchie Politického a školního okresu Rokycany, ale i ze sousedního Berounska, Hořovicka a Plzeňska, bylo zapotřebí v prvé řadě vyhledat všechny možné podniky, jejichž výrobky se na Rokycansku objevily. Postupně se hromadil bohatý poznámkový aparát, narůstaly šanony s kopiemi a světlo světa začaly spatřovat na dlouhá léta zapomenuté vzorníky a katalogy, zčásti rovněž dávno zapomenutých železářských a železem obchodujících firem. Když už se zdálo, že je toho pro začátek dost, nastala další fáze – terén. Jana si sama či občas s pomocí dobrovolných pomocníků obrážela všechny hřbitovy po okrese, nevyjímajíc ani ty zrušené. Na cestách, z velké části pěšky, na kole, tu a tam s použitím vlaku nebo autobusu, výjimečně i soukromého auta, jste ji tehdy mohli spatřit, jak pobíhá po krchovech s metrem, pásmem a geodetickou trasírkou, přikládá každou chvíli k oku fotoaparát, po chvilce zaměněný za poznámkový blok. Mezi kamarády jí tohle počínání vyneslo přezdívku „Hřbitovní panenka“, avšak s humorem vlídným, plným pochopení a i s jakousi závistí jejího zápalu pro věc. Kromě hřbitovů prolezla také kdejaký kout rokycanského okresu, kde si všímala křížů, křížků a dalších votivních drobných architektur s aplikací litinových prvků. Na křižovatkách, na místech, kde došlo v minulosti k tragické události, na zastávkách dávných procesí za tím či oním patronem, nebo jen tak umístěných do zdánlivého středu místní krajiny, lokálního „pupku světa“. Celé tohle snažení bylo korunováno úspěšně obhájenou bakalářskou prací „Železná a litinová funerální plastika bývalého okresu Rokycany a nejbližšího okolí od 18. do první poloviny 20. století“ na Katolické teologické fakultě UK v Praze a publikací alespoň části bezesporu záslužné vědecké historické a muzejní práce v různých odborných periodikách. Také prezentací výstavou nazvanou „Hřbitove, hřbitove, zahrado zelená“ (přívlastek „železná“ přišel až později) v rokycanském muzeu.

Jenže! Při téhle zdánlivě nekonečné, úmorné inventarizaci si Jana uvědomila, že existuje řada přesahů a souvislostí i mimo, často daleko od hranic někdejšího okresu Rokycany. To proto, že řada nalezeného materiálu pocházela i odjinud, než z Rokycanska, tedy z klabavských, holoubovských železáren a jejich dceřinných provozů či z železárny Hirschovy. Řada „importů“ měla svůj původ na hořovickém Podbrdsku (železárny v Komárově, kde se v držení hutí vystřídala celá řada „železné aristokracie“), na Berounsku (Karlova huť, železárny knížat Fürstenberků), anebo třeba na Plzeňsku v Metternichovských knížecích železárnách v Plasích, v Sedlci u Starého Plzence, na brdském jihu pak v arcibiskupských provozech v Rožmítále a dalších a dalších. Kunsthistoričce to nedalo, aby se nepokusila zinventarizovat alespoň větší část Brd a Podbrdska, ono výše vzpomínané „Železné srdce Čech“.

Rozhodla se tedy v práci pokračovat, a to ve svém vlastním volném čase, neboť na tohle, no dovolte, již mimo malý dvorek regionální příslušnosti Rokycanska, na to přeci paní šéfka už ani studijní volno poskytnout nemůže… A snahy badatelky byly prostě „úředně“ zamítnuty. Co na tom, že Jana pokračovala po „bakalářce“ dál, co na tom, že rokycanské muzeum tak mohlo bez problémů získat odborníka s akademickým stupněm Ph.D., získaným na prestižní Karlově univerzitě?

Situace badatelčina výzkumu se však zlepšila jejím odchodem z uměle udržovaných „malých“ a jaksi nevětraných rokycanských prostorů. Našla si práci v Muzeu hlavního města Prahy, kde pro svou práci získala odpovídající prostředí, žabí perspektivy prosté. Na Katolické bohoslovecké fakultě UK získala výzkumný grant, díky němuž mohla přestat se samofinancováním celé akce, neboť tam správně pochopili, že se jedná o práci bezpochyby přínosnou pro historii umění i železářství u nás.

Znovu následovaly dlouhé hodiny v archivech a muzejních depozitářích a znovu se pracovalo, tentokrát již velkoryseji, za pomoci většího štábu pomocníků, s odbornými konzultanty, s lepší výbavou dokumentační a reprodukční technikou atd. Opět a ještě detailněji autorka projela Rokycansko, ale spolu s ním tentokrát velmi podrobně i Hořovicko, Berounsko, část jižního a severního Plzeňska a Rožmitálska. A protože na základě výsledků studia pramenů a literatury nebylo pochyb, že česká umělecká litina měla svůj pravzor v litině pruské a souvisela s dalšími železářskými provozy po celém starém Rakousku, projezdila a prošla Jana řadu muzeí, archivů, hřbitovů a památníků v Německu, Polsku (bývalé Východní Prusy) a Rakousku. Výsledkem byla publikace doktorandská práce „Funerální litina ve Střední Evropě“, kterou, opět na Katolické teologické fakultě UK, Jana Bělová obhájila v r. 2012. Po nevelkém nákladu výsledků výzkumu se doslova zaprášilo…

I proto na základě této navýsost odborné, vědecké práce vznikla populárně pojatá nevelká kniha „Hřbitove, hřbitove, zahrado železná“, s níž jsem hlavní autorce trochu vypomohl. Jejího vydání se ujala Brdská edice spolu s Muzeem Středních Brd a vydavatelstvím Baron Mgr. Petra Prášila.

Knížka by chtěla posloužit především k uvědomění si nejen technického umu našich předků, ale i vývoje jejich estetického vnímání a spolu s ním i připomínce piety, kterou vznešení i prostí prokazovali svým zesnulým. A to nejen v Železném srdci Čech, ale po celém území naší dnešní republiky i za jejími hranicemi, neboť věhlas sochařů, modelérů, formířů a slévačů českých železáren daleko přesáhl region Brd a Podbrdska. Jak je, konečně, naznačeno i v této publikaci.

V neposlední řadě ale přejeme jejím čtenářům poučení i určitou zábavu, byť se snad někomu její téma může zdát smutné. Ale smutek je protipólem veselí a nezaškodí si občas, v dnešní době kultu věčného mládí a zdraví připomenout, že Smrt je tu stále a jednou jí podlehneme všichni bez rozdílu. A také, že určitě nezaškodí si připomenout nejen onen v knize popsaný řemeslný kumšt minulých generací, ale i lidi, jejichž hroby ozdobil.