Během našich akcí vznikají i zajímavá pojmenování ruzných míst. Jedná se samozřejmě o naše interní pojmenování toho daného místa, které je povětšinou spjato s některou záchranou akcí HSB. Brdská veřejnost tak vlastně ani náš pomístní název nezná. O jednom takovém místě vypráví jeden z příběhů našeho panoptika. Podívejme se tedy společně do Doušovi zatáčky.

     Píše se 22.prosinec 2011 20:35 hod. Téměř pravidelně tento pokročilejší čas usedám před svým notebookem a upravuji sněhové zpravodajství na Brdské stopě. Dnes sem si pospíšil a právě vcelku nenáročný proces ukončuji. Teším se na svůj poslední pracovní den téhož roku a přemýšlím, jak svým kolegům druhý den popřeji hezké prožití svátků vánočních. Přiznám se, že koketuji s myšlenkou, dát si před spaním skleničku vína. V tu chvíli se mi na displeji mobilního telefonu objevuje staré známé telefonní číslo. Jsem upřímně rád a očekávám, že se dozvím aktuální sněhové info ze středních Brd. Doufám, že náš hovor zabrousí i na téma nějaké společné sváteční či mezisváteční výpravy. Proto zvedám telefon a srdečně zdravím.

( . . . přepis poskytnutých odposlechů od významného v současnosti však již neexistujícího zahraničního radiového operátora, který byl pod tlakem událostí v roce 1945 donucen svoji činnost na celém území Čech a Moravy nedobrovolně ukončit. Signál přeci jen ale zachytily utajené radistky sídlící na vrchu Praha, pomocí svých odposlechových zařízení ozvěnového typu.)

Já :                  „ Nazdááár !!!“  provolávám

pan M. :          „ Ahoj.“ “provolává“ zlomeným hlasem pan M. (Já tuším, že se něco děje)

pan M. :          (zasmušile pokračuje) „ Strašnej průser! Zapadl jsem autem pod Bohutínským vrchem na Borském sedle. Nemohl bys mě prosím přijet vytáhnout. Bydlíš z mých přátel nejblíž. Naše asistenční služba mi řekla, že mě můžou vytáhnout až zítra ráno. Navíc mi dochází baterka v mobilu. Neboj, mám propustku, tak to když tak nějak vysvětlíme.“

     Uznejte sami, co sem měl dělat. I když upřímně řečeno, nadšen sem zrovna nebyl. Navíc jsem se obával, že tam nahoře stejně asi budu zbytečnej, že ho prostě nevytáhnu. Kdo má totiž zkušenosti s terénními automobily renomovaných japonských značek ví, že jsou tato auta spíše tahána než, že by kdy někoho zapadlého vytáhla. Tento fakt ještě umocňuje má současná letnější verze zimního obutí. Ale co, vyrážím vstříc dobrodružství. Víc hlav, víc zmůže . . .

     Usedám tedy okolo deváté večerní za silnějšího sněžení do auta. Ještě se narychlo spojuji s panem M. a zjišťuji jak to vlastně vypadá se sněhem v okolí Boru. Zpětná vazba tu tedy nějaká je. Prý do 10-ti cm a projetá stopa. Což vyhodnocuji jako průchodný terén pro zdolání Boru klasikou od Strašic. Mezi Dobřívem a Strašicemi však už nějaký ten sníh leží, což mě moc na klidu nepřidává. Navíc se musím přiznat, že autem sem nikdy do prostoru nevjel a tudíž nemám v tomto směru odbouraný pud sebezáchovy. Na poslední strašické křižovatce sem ale volantem doleva nezatočil a proto uháním směr Amerika. Namlouvám si, že to projedu nenápadně, a že když zdolám odbočku k „Němým“, budou Brdy v tento datum a čas už jen moje. Vše jde hladce. Plán však dostává menší trhlinu v podobě prohlížení si mého rozjetého auta baterkou u vojenského objektu na Americe. Hrklo ve mně. Snad nedají zprávu nahoru, kde si mě vépéčka střežící „Němé“ odchytnou. Jedu dál okolo vánočně vyzdobeného a nasvíceného Třítrubeckého zámečku. U „Němých“ přesto přezevšechno klid, ale sněhu celkem přibývá. Od Třitrubecké hájovny směr Roviny už není cesta projeta a navíc jsou nafoukané závěje. Tak nevím, 10 cm sněhu bylo o pár desítek výškových metrů níž. Po cestě ke Spálenému dubu musím dokonce několikrát vystoupit z auta a zjišťovat, jak hluboké ty závěje jsou. Nicméně jsem na známé trojúhelníkové křižovatce pod Borem. Možnosti jsou dvě. Otočit se a jet ve vyjetých kolejích zpět do Strašic a prostor objet a nebo to prostě risknout nahoru na Bor. Po krátkém zaváhání a kontrole času na hodinkách volím variantu č.2. Řadím redukci a se slovy dodávajíc si odvahu typu : „ nahoru je to s terénním autem lepší než dolů, a když se tam dostanu, tak už to sjedu dolů směr Příbram, kopec je tam pozvolnější “, šlapu do pedálů dvou a půl litrového TDI. Auto stoupá a po chvíli se ocitám v místech bývalé Borské hájovny. Ještě absolvovat poslední asi nejprudší úsek z Boru k Borskému sedlu. Tady je to na hraně. Zpátky tudy už dnes určitě nepojedu. No ale vyšlo to. Uff . . .

     Setkávám se s panem M. na místě. Auto má čumák ve škarpě. Z více jak půlmetrového příkopu nemám šanci auto zpět na silnici dostat. Což sem tak nějak očekával. Aspoň, že je auto v pořádku, jen prostě do příkopu zaplulo. Cca 21:30 hod. kilometry od civilizace a navíc ve VVP. Člověk neví jestli se má smát a nebo propadat panice. Nicméně se mi moc nedaří přesvědčit pana M. s návratem dolů pro traktor. Až po několika marných pokusech auto z příkopu dostat za asistence lana, kolíků a geodetické lopaty sám rád pan M. uznává, že musíme dolů. Navíc je krátce po 22. hodině a podbrdské obce určitě pomalu ale jistě usínají. Naše šance sehnat pomoc se tak s přibývajícím měsíčním srpečkem zužují.

     Nejbližší obec, tedy tam, kde se říká V Němcích, je pro nás díky nesjízdnosti cesty okolo Brdců nedostupná. Proto se vydáváme směr Příbram a to sice na hájovnu Slanina. Ze svých letních výprav totiž víme, že u hájovny stojí vždy traktor a terénní auta. Hájovna bohužel zeje prázdnotou. Po několika marných pokusech se nějak do hájovny dobít, odjíždíme do Kozičína. Zastavujeme u prvního stavení, ve kterém se ještě svítí. Máme štěstí. Místní občan se se slaninským hajným zná a má na něj dokonce i telefonní číslo. Leč na druhé straně spojení se nikdo neozývá. Dostáváme ještě jednu informaci, a to sice veskrze negativní. Hajný prý pravidelně odchází večer co večer do lesa na číhanou. S nepořízenou tedy opouštíme Kozičín a poslední pokus odjíždíme učinit do nedalekého Bohutína. Jisté je, že budeme hledat hospodu. Tam nám určitě poradí.

     V místní knajpě sedí už jen trojice místních opilců a zamračený hostinský. Po delším vysvětlování situace a přemlouvání však jeden z alkáčů vyndavá mobilní telefon a dává mi telefonní kontakt na místního člověka, který má na starosti zimní údržbu obce. Tudíž disponuje traktorem s radlicí. Uff, konečně! Teď už jen aby byl pohodář. Vytáčím tedy telefonní číslo. Blíží se 23. hodina. Na druhém konci se ozývá rozespalý hlas. Po chvilce hovoru nakonec pána doslova a do písmene přemlouvám. Scházíme se s ním nedaleko hospody. Naše společná řeč se odvíjí především na téma co tam vlastně vůbec děláme, když se tam nesmí, co sme chlastali a diskutujeme rovněž nad obavy, zda nás někdo nechytí. Ač tedy obyvatel Bohutína, tak evidentně neznalec místních poměrů. Okolo čtvrt na dvanáct se tedy loučím s oběma. Jak s panem M., tak i s místním údžbářem. Nahoře bych byl úplně zbytečný. Dokončit záchranou akci v Doušově zatáčce zvládnou společnými silami už bez mé asistence. Ještě jsem popřál všem hezké Vánoce a slíbili sme si, že si ještě v noci po návratu pana M. domů zavoláme, jak zbytek záchranné akce pokračoval. Noční tmou vyrážím tedy zpět domů. Tentokrát již pěkně spořádaně bez narušení vjezdu do VVP. Okolo půl druhé ráno zvedám telefon, kde se ozývá už zachráněný a především vysmátý pan M. Na dálku spolu popijíme " vítězné " a především zasloužené pivo.

Tak vidíte, jak dokáže být Brdský ledovec zrádný!