Dálkové stezky v Brdech a kolem nich Tisk Email
Napsal uživatel Pavel Wünsch   
Sobota, 21 Březen 2015 21:54

Způsob zrodu významnějších dopravních i pěších tras je ovlivněn ve velké míře dobou, kdy byly poprvé vytyčeny, či kdy v krajině spontánně vznikly. Zatímco současná pěší turistika se hornatému terénu nevyhýbá (ba právě naopak) a rozvoj silniční sítě se řídí složitými majetkovými a územně-plánovacími ohledy, historické cesty vzniklé před nástupem masové motorizace se zpravidla snažily vyhnout jakýmkoliv překážkám, pokud to bylo jen trochu možné.

Hřebeny Brd takto silně ovlivnily tvar historické cestní sítě na jihozápad od Prahy. Po obou stranách klínovitého útvaru, vyplněného Brdskou vrchovinou vznikly již v raném středověku cesty, přesněji řečeno svazky cest, spojené v příznivých místech příčkami. Těmi nejdůležitějšími příčkami byly spojení mezi Příbramí a Žebrákem (Litavská stezka), a pak, již mimo samotné Brdy, mezi Starým Plzencem a Pískem (nebo konkurenčními sídly v jeho okolí, jako např. Vodňany) Zdůrazněme, že zde pojednáváme o dálkových trasách, nikoliv o místních silnicích či pěšinách - těch by se našlo dozajista podstatně více.

 

Celá obrazovka

Mapa dálkových stezek v okolí Brd. Historické trasy jsou značeny pouze schématicky, současné trasy podle svého přesného průběhu. Norimberská stezka - Zlatá (Pasovská) stezka - Litavská stezka - Evropská dálková tarsa E10 - Svatojakubská cesta - Via Nova

 

Zlatá stezka

Podél jižního okraje Brd vedla jedna ze středověkých “dálnic”, známá v různých obdobích a pramenech jako stezka Pasovská, Solná, a často též, pro svůj hospodářský význam, stezka Zlatá. Vedla po trase Praha – Zbraslav – Mníšek pod Brdy – Voznice – Dobříš – Obořiště – Dlouhá Lhota – Dubenec – Příbram – Milín (pozn.: některá ze jmenovaných sídel vznikla výrazně později než sama stezka), kde opouštěla Podbrdsko, a tedy území, které je předmětem našeho hlavního zájmu. Pokračovala však dále na Písek, kde se větvila na tři směry. Jedna z větví mířila na Prachatice a překračovala hranice u Českých žlebů, druhá na Vimperk a k zemské hranici u Strážného, třetí pak poměrně velkým velkým obloukem přes Strakonice, Horažďovice, Sušici a Kašperské hory až na Horskou Kvildu, kde opouštěla území Čech. Cílem všech tří větví byl, jak jeden z názvů stezky napovídá, Pasov - rušné město na soutoku Dunaje a Innu.

 

 

Větev Zlaté stezky směřující k Příbrami (stezka procházela při západním okraji města, přibližně dnešní ulicí Novohospodská, kde hospoda na stezce skutečně stála)

 

Příznačná pojmenování ulic v místech, kde stezka vstupuje do dnešního intravilánu Příbrami

 
Pod Svatou Horou, trasa klesá k historickému centru Příbrami, tedy k dnešnímu náměstí T.G.M.   Dobříš, ulice Na Zlaté stezce. Na rozdíl od Příbrami lze zde jen těžko soudit, zda stezka vedla historicky přesně tudy, každopádně však vedla severně od dnešního centra města a její existence byla pro rozvoj Dobříše klíčová.


Existence stezky je spolehlivě doložena od 11. století, kdy římští i čeští panovníci udělovali výnosy z mýtných poplatků různým institucím, zpravidla klášterům umístěným poblíž obchodní trasy. Přesný průběh stezky se mnohokrát měnil, mimo jiné tím, že města, která přicházela v úvahu jako překladiště a celní stanice mezi sebou o tuto lukrativní příležitost tvrdě soupeřila. Dělo se tak formou jak oficiální (žádosti a stížnosti týkající se přidělených privilegií a adresované většinou přímo ke dvoru), tak i neoficiální (zřizování de facto nelegálních “objížděk” státem uznaných celnic a mýt).
Cesta se v terénu dochovala výrazně především v lesních porostech a v odlehlejších lokalitách, jakými jsou např. naše pohraniční hvozdy. V hospodářsky využívané krajině jsou staré úvozy po několika staletích často zahlazeny téměř dokonale. Bohužel toto platí i pro okolí Brd, kde historické úvozy ve valné většině buď zmizely pod modernějšími silnicemi (tou nejnovější je rychlostní komunikace R4), nebo byly odstraněny při zemědělském využívání krajiny. Přesto si ale můžeme udělat přesnou představu, jak historické stezky vypadaly - například na Šumavě, v blízkosti Horské Kvildy, se hluboké úvozové cesty nejen dochovaly, ale jsou místy dokonce stále využívány jako stezky pro pěší turistiku. Další pěkný svazek úvozových cest najdeme ve svažitém lese (což je velmi typické) 2-3 km jižně od Prachatic, poblíž naučné stezky nazvané příznačně “Zlatá stezka”.

 

 

Obrovské a dodnes pěšími využívané úvozy Zlaté stezky u Horské Kvildy

Jeden ze středověkých úvozů Zlaté stezky u Prachatic


Pro úplnost uveďme, že Pasovská stezka sdílela desítky kilometrů své trasy s tzv. stezkou Lineckou (přesněji řečeno s její západní variantou, protože hlavní trasa se držela řeky Vltavy a směřovala od Prahy téměř přesně na jih). Společná část zahrnovala mimo jiné i veškeré “podbrdské” úseky. Cesty se oddělovaly u Netolic, odkud Pasovská stezka mířila k již zmiňovaným Prachaticím, kdežto Linecká stezka ke Krumlovu, dále k Rožmberku a ke brodům přes Vltavu.
Zlatý věk Pasovské stezky skončil ve druhé dekádě 17. století. Během Třicetileté války výměna zboží obecně ustala, a po válce Linecká stezka kvůli silným vazbám vládnoucích Habsburků na Rakousko Pasovskou stezku z velké části nahradila. A tak na rozdíl od Norimberské (bude ještě podrobně zmíněna) a Linecké stezky, které se obě postupem času proměnily v říšské/císařské a později státní silnice, “Zlatá stezka” se dochovala pouze v některých úsecích, jakým je například trasa rychlostní komunikace R4, ale jako celek zanikla.


Hlavním přepravovaným nákladem byla po staletí sůl, distribuovaná od Dunaje do mnoha míst Evropy. Mezi další importované artikly patřily: jantar, látky vyšší kvality, koření (zejména pepř a šafrán) a také zbraně. Vyvážely se naopak zemědělské produkty, jak v surové podobě, tak i zpracované: obilniny a jiné plodiny, vosk, slad, dobytek a koně, pivo a také samožitná kořalka.

 

   
Karavana soumarů se solí z Bad Reichenhall a Pasova se blíží do Prachatic. Rekonstrukce proběhla v rámci oslav tisíce let od nestarší písemné zmínky o Zlaté stezce (2010).

 

Jako zajímavost lze uvést, že v rámci prachatických Slavností Zlaté solné stezky lze spatřit každoročně velmi věrné napodobení soumarské karavany. Skupina mezinárodního složení vyráží každé léto z Pasova s koňmi, ozbrojenými strážci a skutečným nákladem soli a pěšky se ubírá do Prachatic. Drží se v maximální míře původní trasy stezky ze 14. - 16. století (což byla doba posledního rozkvětu provozu) a na některých místech dokonce kráčí, byť většinou jen chvilku, původními historickými úvozy. I oblečení a vybavení soumarů je převážně dobové, s výjimkou kvalitní moderní turistické obuvi, kterou mají všichni při tomto pozoruhodném chodeckém výkonu na nohou. Dále do vnitrozemí už karavany bohužel nepokračují, ale můžeme si alespoň udělat velmi názornou představu, jak provoz na stezce - též pod Brdy - vypadal.

 

Norimberská stezka


Druhou historickou komunikací byla, a v podstatě stále je, stezka nazývaná Řezenská či Norimberská, podle toho, která varianta jejího pokračování na západ od Plzně byla brána v potaz. Řezenská varianta se ubírala přes Přeštice, Švihov, Klatovy až do příhraničních hvozdů, kde jedna z jejích větví procházela po trase dodnes hojně využívané hřebenovky Prenet - Můstek - Pancíř - Hofmanky a překračovala hranici v Železné Rudě, aby dále pokračovala k Regensburgu. Tam byla navázána, stejně jako Pasovská stezka, na Dunajskou magistrálu, což byla jedna z hlavních dopravních tepen celého kontinentu. Norimberská varianta byla nazývána někdy též "Via Carolina", podle panovníka Karla IV., za nějž doznala jako dopravní tepna nebývalého rozvoje. Byla víceméně předchůdcem dnešní dálnice D5 a německé Bundesautobahn 6. Ať už brána jako Norimberské či Řezenská, kopírovala stezka po několik desítek kilometrů severní okraj Brdské vrchoviny, po trase Plzeň – Ejpovice – Rokycany – Svojkovice – Holoubkov – Mýto – Kařez – Cerhovice – Žebrák – Zdice – Králův Dvůr – Beroun – Loděnice – Rudná a končila, jako většina důležitých zemských komunikací, v Praze.

 

Úvozy Norimberské stezky u brodu přes Chejlavu

dtto

dtto Zbytky mostu na říšské Norimberské silnici

 

Norimberská stezka během staletí plynule přešla v říšskou silnici, ta ve státní silnici 605 a dnes vede ku Rozvadovu dálnice D5. Takových míst, kde lze pohromadě vidět i dnes tělesa různě starých původních cest není mnoho, ale existují, a v tomto případě dokonce nemusíme hledat až v pohraničí - najdou se i na Podbrdsku. Mezi vesnicemi Svojkovice a Holoubkov překonává současná státní silnice údolí potoka Chýlava (na starších mapách někdy Chejlava). Zde najdeme na šířce pouhých 100 až 150m kromě tělesa současné státní silnice také zbytky staré říšské silnice v její podobě z 18. - 19. století a především, celé svazky středověkých úvozových cest. (Pouze stavitelé dálnice D5 volili v tomto případě jinou trasu, procházející zhruba 1km severněji). Říšská silnice vedla přes potok jen o několik metrů níže než silnice 605, prostřednictvím kamenného můstku, který stojí dodnes, ale je bohužel ve velmi špatném stavu. Ač stále zaklenut, více než polovina jeho celkové šířky se vlivem stáří a povodní již zřítila. Po několik desítek metrů v jeho okolí můžeme sledovat široké těleso silnice, opatřené stále ještě patrnými příkopy a lemované valem materiálu, který svědčí o tom, že tato komunikace byla dlouhodobě čištěna od nánosů a sesuvů. Ještě před vznikem říšské silnice byl ovšem v témže místě brod, od nějž se na obou stranách potoka rozbíhaly bohaté svazky úvozových cest, vytvářené středověkými dopravci postupně tak, jak intenzivní používání a následná eroze činily stávající úvozy nesjízdnými. Není náhodou, že se úvozy dochovávají právě na takových místech. Intenzivně brzděné povozy a poté voda vytvářely mimořádně výrazné terénní zářezy, které jsou ještě dnes až 1.5m hluboké. V době svého vzniku musely být ještě podstatně hlubší. Celá lokalita se navíc nazývá Zavírka, jde tedy nejspíš o místo, kde bylo možné stezku přehradit v případě potřeby záseky.

 

Litavská stezka


Obě výše popsané středověké “magistrály”, Pasovská a Norimberská, byly spojeny cestou, kopírující tok říčky Litavky a spojující dnešní Berounsko a Hořovicko s Příbramskem. Tento fakt by mohl svádět k domněnce, že tato spojka je nanejvýše tak stará, jako obě mezinárodní trasy. Opak je však pravdou - tato tzv. Litavská stezka je naopak zřejmě nejstarší cestou v Brdech vůbec, používanou v širším měřítku již na sklonku doby bronzové (přibližně 1000 př. n. l.)
Majestátní vrch Plešivec byl s touto stezkou úzce spjat, možná dokonce jako její hlavní opěrný bod. Ač je Plešivec tradičně spojován s Kelty, rozsáhlé hradiště, jehož zbytky můžeme na temeni Plešivce dodnes snadno pozorovat, patřilo ve skutečnosti ještě o několik století starší Knovízské kultuře. Jak ale naznačují nálezy mincí v údolí Litavky, Keltové tuto trasu později rovněž využívali. Ve středověku byla tato stezka napojena na obou stranách Brd na dálkové obchodní cesty, jak již zmíněno. Přímo na její trase se také válčilo - v roce 1422 byla poblíž Čenkova svedena bitva mezi husitskými vojsky (podpořenými příbramskými měšťany) pod velením Jana Zmrzlíka a vojskem Hanuše z Kolovrat. A opět v neklidných časech, konkrétně v roce 1611, byla na téže stezce u Hluboše svedena šarvátka mezi stavovským vojskem (někdy všem označovaným jako zemská domobrana či ozbrojení sedláci….) a šiky Pasovských, ustupujícími od Prahy k Českým Budějovicím.

 

Camino de Santiago neboli Svatojakubská cesta

Další dálková stezka, procházející Brdskou vrchovinou, v sobě spojuje minulost se současností. Je jí tak zvaná Cesta svatého Jakuba, španělsky Camino de Santiago. Jde o jednu z větví celého systému cest, kterými se poutníci již po staletí ubírají do španělského města Santiago de Compostela, k hrobu apoštola Sv. Jakuba Staršího, popraveného pravděpodobně r. 44 v Jeruzalémě vojáky Heroda Agrippy. Podle legendy byly jeho ostatky přeneseny v 8. století do Španělska. Z kostela v Galicii, dokončeného v roce 816, se pak postupně stalo poutní místo, které bylo svým významem srovnatelné s Římem a Jeruzalémem. Historická je Cesta svatého Jakuba v tom ohledu, že se po ní poutníci vydávali ve větších počtech již od 10. století, je však třeba říci, že na našem území nebylo nebyl po staletí proud poutníků zdaleka takový, aby se dalo mluvit o samostatné stezce, natož nějaké stabilně vytyčené trase. Můžeme vyslovovat různé domněnky, nebo sledovat výskyt kostelů zasvěcených s. Jakubovi Staršímu (někdy nepřesně označovanému jako “větší”), ale k určení konkrétní trasy to nestačí. V Praze je jasným středobodem svatojakubského odkazu kostel sv. Jakuba Většího na Starém městě. Na místě dnešní baziliky stál kostelík se stejným zasvěcením již za Přemyslovců. Pro oblast Brd by mohl být určitým záchytným bodem kostel sv. Jakuba na místě zaniklé vsi Chylice, mezi Hrádkem u Rokycan a Mirošovem, a dále kostel téhož zasvěcení v centru Příbrami, na Náměstí T.G.M (oba kostely mají jádro ze 13. století). Toto však není žádný nezvratný důkaz o průchodu poutní stezky - zasvěcení nemuselo automaticky znamenat, že daný kostel leží na poutní cestě.

 

Symbol Svatojakubské cesty

Průkaz poutníka do Santiaga de Compostela, Creative Commons, autor: Mravlja Matjaz


A zde se dostáváme k poměrně nedávné současnosti: pouť do Santiaga zažila velikou renesanci na konci 80. let a začátku 90. let 20. století, shodou okolností právě v době, kdy u nás došlo k uvolnění poměrů a otevřela se možnost k neomezenému cestování. Po celém kontinentu byla vytvořena síť poutních cest, přičemž jedna z jejích 12 základních větví, konkrétně ta procházející francouzským Le Puy-en-Velay, zasahuje mimo jiné i na naše území. Klub českých turistů vyznačil v první dekádě nového tisíciletí pod označením “I 24 - Cesta svatého Jakuba” dvě varianty, severní a jižní. Právě jižní varianta zahrnuje úsek od Karlštejna přes Mníšek pod Brdy, Dobříš, Rosovice, Bukovou u Příbramě, Příbram, Vysokou, Strýčkovy, Nesvačily, Rožmitál pod Třemšínem, Hutě pod Třemšínem, Třemšín až po Starý Smolivec. Je třeba zdůraznit, že trasa sleduje pouze povšechný směr, kterým se poutníci ubírali ve středověku. Žádná přesná historická trasa neexistuje, i když lze samozřejmě usuzovat, že byly využívány staré obchodní stezky a veškerá jejich infrastruktura. Dnešní poutní cesta využívá spíše existující turistické trasy KČT. Například v úseku Zbraslav - Dobříš je shodná s trasou evropské dálkové trasy E 10, o níž bude řeč níže, a v oblasti Třemšínska vede dlouhé kilometry shodně s nedávno vzniklou česko-bavorskou poutní cestou “Via Nova”. Je třeba upozornit, že se všech diskutovaných stezek je tato, přes svůj velmi vzdálený cíl, vlastně ta “nejbrdštější” - zahrnuje část Hřebenů, obchází stále ještě z velké části uzavřené Střední Brdy a prochází přímo napříč nejkrásnějšími partiemi Jižních Brd. Dohromady poutník v Brdech a na Podbrdsku urazí více než 70 km.

Svatojakubská cesta je tradičně značena symbolem mušle, konkrétně jde o lasturu druhu hřebenatka svatojakubská (Pecten jacobaeus). Rozličné legendy, které vysvětlují spojitost tohoto znamení se sv. Jakubem jsou vesměs dosti přitažené za vlasy. Pravděpodobnější je, že se lastura přirozeně stala symbolem poutníků, kteří se Santiaga urazili zbývající již nevelký úsek na mys Finistere, kde na břehu Atlantiku sesbírali mušličky jako upomínku na vykonanou pouť. Schránky hřebenatek tak začaly zastávat trojí roli poutnického odznaku, devocionálie posvěcené přímo v Santiagu de Compostela a “turistického suvenýru”. Ve světě je tento symbol na zdech, patnících a ukazatelích nyní už standardním značením svatojakubských poutních cest, a také v ČR byly příslušné ukazatele KČT doplněny o stylizovanou nálepku se žlutým symbolem mušle na modrém poli.

 

Označení dálkové trasy E10 v Halounech. Na ukazatelích je označena symbolem hřebenatky i Svatojakubská cesta.

Přechod trasy E10 přes Hřebeny

Značení E10 nad Kytínem

 

Evropská dálková trasa E10


Evropská dálková trasa E 10 byla vytvořena Evropským turistickým sdružením v roce 2006 a je jednou ze tří dálkových tras procházejících naším územím (těmi dalšími jsou trasy E 3 a E6, které se však Brdům nikde ani nepřiblíží). Její celková délka je 2850 km, začíná na mysu Kap Arkona na německém ostrově Rujána a vede až do italského Bolzána.
Na území naší republiky vstupuje ve Varnsdorfu, vede přes Roudnici nad Labem, Prahu a Karlštejn do Haloun, kde začíná stoupat na brdské Hřebeny. Než dospěje do Kytína, vystřídá v rychlém sledu pestrou paletu turistických značek - modrou, žlutou, červenou a opět žlutou. Z Kytína vede lesy nad Chouzavou a Voznicí po žluté a po modré značce do Dobříše, kde Brdy definitivně opouští. Pokračuje dále k Vltavě, kde kopíruje nemalou část břehů vodních děl Slapy a Orlík a přes Písek, České Budějovice a Frymburk dospěje až ke státní hranici u Studánek.

 

Via Nova


Zatím nejnovější dálkovou stezkou vedoucí přes Brdy je Evropská poutní cesta “Via Nova”. Nemá jednoznačně určený počátek a konec, nýbrž pod heslem „Už sama cesta je cíl“ propojuje Brdy a Šumavu s rozličnými cíli v oblasti Dolního Bavorska, Salzburských jezer a Horního Rakouska. Její česko-bavorská část byla vybudována v letech 2009-2012. Měří dohromady 250 km, začíná ve Vilshofenu na Dunaji, prochází šumavskými hvozdy a končí na Svaté Hoře u Příbrami, významném poutním místě, viditelným zdaleka díky baroknímu klášternímu areálu na vrcholku 586 m vysokého návrší nad Příbramí.

 

Zcela dole značení cesty Via Nova. Na dalších ukazatelích opět značena poutní Svatojakubská cesta.

Informační tabule cesty Via Nova na Třemšíně

Svatá Hora je nejsevernějším bodem celé poutní cesty a je dosažitelná dvěma různými větvemi Via Nova: Třemšínskou cestou a Březnickou cestou. Do oblasti Brd zasahuje výrazněji Třemšínská větev, vedoucí po trase Leletice - Hvožďany - Mýta- Třemšín - Rožmitál pod Třemšínem - Nesvačily - Strýčkovy - Vysoká u Příbramě - Havírna - Žežice - Příbram. Za vybudováním stezky stojí aktivita měst na trase (na našem území jde konkrétně o Sušice a Hartmanice) a sdružení „Europäischer Pilgerweg – VIA NOVA”. Vytýčení trasy bylo spolufinancováno z Evropského fondu pro regionální rozvoj.
Trasa je značená samostatnými žlutými tabulkami s modrofialovým logem a názvem cesty, které bývají přidány na rozcestníky pod klasické směrovky KČT.

 

Vliv na místní jména

Dálkové trasy místy ovlivnily i místní názvy. Nejčastější jsou asi místní pojmenování obsahující pojem “brod” či “most”. Na místech, kde byla stezka střežena se často objevují místní názvy obsahující “stráže”, “stříteže”, “střížovy” a “varty”. Zcela zřejmý je původ názvu “mýto”, neboť termín se používá v nepozměněném významu dodnes. Naopak ne každý bude dnes znát význam pojmu “hať” či “hatě” - samo slovo “hať” znamená původně chůzi, přechod, v přeneseném slova smyslu pak cestu vyztuženou proutím nebo i dřevěnými trámky.

Pokud zkusíme nalézt nějaká takováto pojmenování v okolí Brd, jako velmi dobrý příklad můžeme uvést městečko Mýto na Norimberské stezce, nedaleko Rokycan. S vybíráním poplatků může ostatně souviset i (zřejmě druhotné, lidové) pojmenování strážního hrádku Vydřiduch, zaniklého ve 14. století a ležícího nad toutéž historickou trasou, jen 5 km od Mýta. V Příbrami, tedy ve městě které leželo na Zlaté stezce, najdeme městské části Hatě a Brod, a to právě na východním okraji města, kudy procházela cesta výhodná pro “tranzitní” dopravu, tedy pro ty, kdo nesměřovali do centra města.

Poblíž Leletic (ves se nachází asi 3 km na východ od Hvožďan) se tyčí 638 m vysoký vrch Stráž, Prvotní osada ze sklonku 14. století byla zřejmě jedním ze stanovišť zemské stráže. Obec Skuhrov v okrese Beroun má část pojmenovanou Hatě. Uvedené závěry o původu místních jmen však nelze aplikovat mechanicky vždy a všude - například název obce Mýta u Roželova se pravděpodobně odvozuje od slova mýtina ve smyslu plochy zbavené lesního porostu.

 

Na své relativní stáří velmi pěkná mapa zemských stezek z knihy "Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách", napsal a vydal Jan Karel Hraše, 1885

 

Prameny a literatura

  • Eliška Patočková, VŠE Praha (2007): Napojení ČR na historické obchodní, náboženské, kulturní cesty [online]
  • Michaela Bendová, KAR ZČU (2012): Archeologický průzkum Řezenské cesty [online]
  • Mgr. Jan Martínek a kol. (2013 - 2014): Výzkum historických cest v oblasti severozápadní Moravy a východních Čech [online]
  • Ing. Josef Podlaha (199x): Toulky příbramskou historií [online]
  • Ivana Hrušková – Luděk Kos (2006): Zlatá stezka [online]
  • Jan Karel Hraše (1885): Zemské stezky, strážnice a brány v Čechách, vydáno nákl. spisovatelovým
Dálkové stezky v Brdech a kolem nich
 
Pokud není uvedeno jinak, podléhá obsah těchto stránek licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká republika