Mirošovské doly na černé uhlí Tisk Email
Napsal uživatel RNDr. Martin Lang   
Čtvrtek, 05 Červenec 2012 00:35

Rok 1834 se stal významným milníkem v dějinách města Mirošova. V lomech při dnešní severní hranici s Hrádkem, v lokalitě, kde se říká Nad Planinou, byla povšimnuta v dobývané hornině fosilní karbonská flóra.

Lomy tehdy těžily jako surovinu arkózu, sedimentární horninu podobnou pískovci, která se užívala hlavně ke stavbě vysokých pecí jako „kámen kštelový“ (z německého der Gestehel – podstavec). Z hospodářských záznamů se také ví, že arkóza sloužila také k výrobě mlýnských kamenů pro mlýny českého složení a některé sochy a kamenické prvky v okolí vypovídají, že kámen byl využívan i kameníky a sochaři. Z lomů vznikl po polovině 20. století dnešní areál hrádeckého přírodního kina. V podobě, jak jej opustili lamači, se však zachoval lom v sousedství kina pár kroků na východ. Je v podobě poměrně úzkého zářezu a napovídá, že těžba probíhala krátkými štolami do skály za vložkami arkóz ve slepencích. Používala se metoda „těžkého stropu“, kdy po určitém postupudo nitra skály odstranili lamači bezpečnostní pilíře a strop ze slepence se zřítil. Byl pak zřejmě dílem rozbit na štěrk, dílem zůstal ležet v lomu, jak dosvědčují jeho kry zde i v sousedním, pro přírodní parket a bufet využívaném lomu.

O nálezu zkamenělin byl informován profesor mineralogie na pražské Technice F. X. Zippe, který je pak popsal a publikoval o rok později v časopisu „Lotos“. Kromě karbonské květeny byla v porubu pozorována i cca 15 cm mocná vrstva jemného křemitého pískovce obarvená do tmavě šeda jemně rozptýlenou uhelnou substancí. I tento pískovec se využíval, a to k výrobě brousků. Fosilní flóra i dispergovaná uhelná substance indikovala možnost výskytu černouhelných slojí někde v okolí.

 

Období uhelné prospekce a první doly

R. 1836 provedl erár, neboť mirošovský statek tehdy náležel císařské dvorní komoře, kutací šachtici na úpatí vrchu sv. Vojtěcha. Ta zastihla v hloubce zhruba 20 m drobnou slojku poměrně nekvalitního, břidličnatého černého uhlí. Průzkum černého uhlí se na Mirošovsku rozeběhl „ve velkém“ Kromě eráru kutali i soukromníci. V Holubím koutě Z od Mirošova na svých pozemcích kutala rodina „železářských“ knížat Fürstenberků, na V zas na tehdejším katastru Dobříva rokycanský lékárník Storch, který kvůli „zamutování žíly uhelné“ (kutací právo na uhlí) málem na prospekci zbankrotoval. Erár se však nevzdával a mezi lety 1836 – 1842 vynaložil k průzkumu na tehdejší dobu velmi slušnou sumu 36.000 zlatých. Veškeré snahy tohoto období čilé prospekce však byly marné. Problém byl v geologii mirošovské pánve či lépe řečeno, ve vývoji karbonské sedimentace. Ta byla přerušovaná, hlavně kvůli tektonickým pochodům. Z geologického hlediska se totiž v Mirošově a sousedních Skořicích na J a Hrádku na S nejedná o pravé pánve, ale o tektonické, uhelné příkopy. Do nich se postupně ukládaly splachy vulkanoklastů z čilé okolní sopečné činnosti. Splachy sedimentovaly přes bujně vegetující močály v tektonických příkopech, a to v několika časových fázích, přerušených vždy tektonickým zdvihem báze. Pak došlo k nové sedimentaci, přičemž ta vždy začínala vrstvami slepenců. A zde bylo jádro pudla. Tehdejší porospektoři dobře věděli, že slepence představují spodek, bázi, a pod nimi již neočekávali možnost výskytu uhlonosných vrstev. Problém vyřešili v r. 1854 sedláci z Vejvanova u Radnic, zkušení havíři a uhelní prospektoři. V Horách u Mirošova (dnes v mirošovské čtvrti Zastávka), tehdy ještě na dobřívském katastru, prošli slepenci na narazili na sloj černého, vysoce kvalitního uhlí. Kutací práva a pronájem důlních měr pak odprodali v r. 1855 dvěma podnikatelům, Františku Jahnlovi a Adolfu Grimmovi. Ti se v kutání i dolování spojili a zarazili několik šachet v Horách. Založili tu i koksovnu, neboť uhlí, později známé pod obchodním názvem „Černý diamant“, bylo koksovatelné. Podnikatelé poměrně brzo zjistili, že na dolování ve velkém a hlavně na moderní transport uhlí a koksu nemají dostatečné prostředky. Obrátili se proto do Brna k tamnímu bankovnímu kapitálu a nabídli odprodej. Vzniklo finanční kosorcium pod názvem „Miröschauer Steinkohlen Gewerkschaft“ čili „Mirošovské kamenouhelné těžařstvo“, jež do Mirošova vyslalo moravského báňského experta Jana Fitze, který Mirošov označil za velmi perspektivní. Těžařstvo jej pak ustavilo centrálním ředitelem mirošovských dolů.

 

Jan Fitz s řádem Františka Josefa Důl č. 2 v Horách u Mirošova

 

Období pod taktovkou Mirošovského kamenouhelného těžařstva

V Mirošově se tak rozjela těžba a další vyledávací průzkum naplno. Uhlí bylo zpracováváno v místní koksovně a později i v Ringelově koksovně v Rokycanech. K tomu posloužilo uzavření smlouvy o stavbě uhelné dráhy z Rokycan do Mirošova v r. 1868. Pět měsíců (!) od jejího podpisu již byla dráha postavena a zprovozněna v úseku dlouhém 9600 m, ukončeném zhruba v dnešní stanici ČD Mirošov, v sousedství šachty Margarette a mirošovské koksovny. Prudce vzrůstal i počet nově zarážených dolů. Všechny byly značeny čísly a později dostávaly některé z nich i jména. A tak k původním, snad pěti, šesti jámám, přibyly postupně velké šachty Boží požehnání na Horách, Firedrich v lokalitě Dušičky, Barbora a Josef přímo v Mirošově, Gustav na jihu u silnice na Příkosice a na severu pak Čtrnáctka a v důsledku vývinu sloje a hornickém postupu po ní i hlavní jáma celého revíru, Leopoldine, nemluvě o řadě dalších menších dolů. Těžařstvo odkoupilo od Fürstenberků i důl Franz – Josef, který byl fárán dvěma šachtami v Holubím koutě na Z od Mirošova. Nakonec tak v průběhu 19. a počátku 20. století v Mirošově pracovala zhruba dvacítka dolů. Těžařstvo nalezlo uhlí také mezi Mirošovem a Skořicemi, na dalším, menším uhelném příkopu, označovaném jako skořická pánvička. Vznikl tu pobočný revír, jehož hlavním dolem byla „Štola“, důl skutečně otevřený mohutnou úpadní štolou.

Velkého rozvoje se dočkala i dopravní síť. Mezi Čtrnáctkou a mechanickou třídírnou uhlí u Leopoldiny fungovala pozemní gravitační lanovka. Totéž zařízení spojilo i doly Gustav a Friedrich, a také důl Franz – Josef s areálem Leopoldiny. Posledně jmenovaná trať lanovky byla pro malý spád záhy přeměněna v úzkokolejnou koňskou dráhu a stejný osud potkal i lanovku z Gustava. Friedrich byl koňkou spojen s Margaretou již od počátku. Koňku vystavělo těžařstvo i ze skořické pánvičky k mirošovskému rybníku Ciheláku, kde fungovalo uhelné prádlo. Trať uhelné dráhy těžařstvo prodloužilo od Margarety k Leopoldině, kde vybudovalo i rozsáhlé seřadiště vlaků u velkého uhelného skladu.

 

Důl Leopoldine Důl Margarette
   
Důl Gustav Důl Franc-Josef

 

Vesnice Mirošov se takřka přes noc začala měnit na průmyslové hornické městečko. V dobách největšího rozkvětu báňské činnosti tu našlo práci mnoho lidí. V r. 1868 pracovalo na dolech dokonce kolem 1600 zaměstnanců. Je třeba říci, že těžařstvo pod vedením Jana Fitze, který kromě své odbornosti disponoval vynikajícími manažerskými schopnostmi, vytvořilo na svou dobu vyspělý sociální program. Zejména o osvědčené, kvalifikované pracovníky se staralo pečlivě a nešetřilo na mzdách.. Kromě toho postavilo nové obytné kolonie na Janově, v Chylicích a na Čtrnáctce, s domy relativně vysokého standardu. Postavilo i nemocnici, chudobinec placený z nadace a na jeho náklady byla postavena i nová mirošovská radnice. Kromě toho bylo donátorem a patronem obou kostelů, sv. Josefa na náměstí a sv. Jakuba na severu v zaniklé vsi Chylicích. Kostel sv. Jakuba těžařstvo dokonce generálně opravilo. V Rokycanech před nádražím vystavělo novou rezidenční vilu s parkem, tenisovým kurtem (!) a s voliérami okrasného ptactva. Později vilu odkoupil okres, a novorensančně přestavěl v Okresní dům. V této podobě jej naleznete i dnes, jako sídlo kriminální policie. Těžařstvo koupilo i mirošovský zámek a zcela přestavělo do romantické podoby jeho interiér pro své potřeby. Z těžařstva se stala akciová společnost, jejímž nezandbatelným akcionářem se stal Jan Fitz, který ve velkém „rozjel“ i těžbu jílů a šamotku v Horní Bříze na severním Plzeňsku. Po své smrti r. 1906 byl pochován v okázalé rodinné hrobce na bývalém hřbitově U Nejsvětější trojice v Rokycanech. Hrobka ve stylu vídeňské moderny dosud stojí a nedávno byla citlivě renovována v rámci přebudování hřbitova na městský park.

S příchodem 20. století se však ložisko uhlív Mirošově i Skořicích začalo vyčerpávat. R. 1904 těžařstvo doly uzavřelo. Společnost své aktivity zaměřila do Libušína na Kladensku a do Svatoňovic v Podkrkonoší a změnila svůj název na Mirošovsko-Libušínsko-Svatoňovické těžařstvo. Zánik dolů těžařstva znamenal pro na městy povýšený Mirošov doslova hospodářskou katastrofu, spojenou s odlivem hornického personálu a tím i značnými demogafickými změnami. Zbylí dělníci pracovali na nově zřizovaných malých soukromých dolech či na parní Kellnerově pile vzniklé přestavbou hlavního dolu. Část dělníků našla obživu v rozvíjejících se železárnách v sousedním Hrádku. Zbytek obyvatelstva se věnoval tradičnímu zemědělství, lesnímu hospodářství, obchodu a službám.

 

Období mirošovských malodolů

Zbylé uhelné zásoby po dlouhá léta paběrkovala řada drobných báňských podnikatelů na tzv. malodolech. Těžili vše a plenili i ponechané ochranné pilíře. Jejich podnikání se dařilo obzvlášť za první světové války, poznamenané mj. energetickou krizí. Malodoly však fungovaly ještě i za první republiky, hlavně na J a S Mirošova, kde paběrkovaly mirošovskou spodní sloj s břidličnatým, méně kvalitním uhlím. Několik opravdu drobných dolů přežilo i druhou světovou válku. Úplně poslední mirošovský důl Antonín na Janově, provozovaný firmou Kučera a spol., byl uzavřen v r. 1947. Třeba však poznamenat, že uhlí v něm bylo podružnou surovinou. Tou hlavní byl žáruvzdorný jílovec, lupek, který se vybíral i z pozůstalých důlních odvalů.

Za celkovou dobu těžby vydala mirošovská pánev a skořická pánvička na šest milionů tun černého uhlí, z velké části té nejvyšší kvality. Vzhledem k nevelkému plošnému rozsahu, asi 7,5 km2, se jedná o vůbec nejvyšší užitnost černouhelné pánve v české báňské historii.

 

Zbytky hornické slávy Mirošova

Jako dědictví těžby uhlí zůstala Mirošovu především někdejší uhelná dráha, změněná později na dráhu obchodní a konečně přebudovaná na lokální trať z Rokycan do Nezvěstic, jež mezi sebou spojuje hlavní železniční tahy Praha – Plzeň a Plzeň – České Budějovice.

Chceme-li si na vlastní oči připomenout, jak mirošovské doly v době své největší slávy asi vypadaly, učiníme nejlépe, vydáme-li se z Mirošova ulicí Čtrnáctka směrem na Hrádek. Cestou mineme po pravé ruce rozlehlou farmu Příkosické agrární akciové společnosti. Rozkládá se v areálu bývalého hlavního dolu Leopoldine. Z něj tu zbyla jen část původně obrovských hald hlušiny a popela z parních strojoven jak vlastního dolu, tak i pomocných zařízení – uhelného prádla a mechanické třídírny, na jejímž místě je dnes chátrající areál sportovní střelnice. Vlevo za benzinovou pumpou stojí další pamětník důlní slávy – hotel a restaurace „Na statku“. Nenechte se zmást jeho názvem. Jedná se o hospodu vybudovanou v těsném sousedství Leopoldiny rodinou Masných, která vytáhla z kapsy nejednu hornckou výplatu. V jejím sále byl založen mirošovský Sokol, konala se tu různá divadelní vystoupení a při významných příležitostech se tu režírovaly i kdysi oblíbené živé obrazy. Tři dvojdomky výše ve stoupání svahu vpravo jsou bývalá kolonie Čtrnáctka, vystavěná těžařstvem pro své štajgry a důlní dozorce.

 

Důl č. 14, kolonie, lanovka a třídírna uhlí Panorama Hor u Mirošova, 70. léta 19. století

 

V zakončení strmého stoupání silnice směrem k Hrádku stojí nedaleko křižovatky veliký dům. Je to poslední zachovalá těžní budova v Mirošově, která patřila dolu č. 14. Na první pohled zaujmou asymetrické nástavby na křídlech domu. Jsou to vlastně zbytky důlních věží – na jihu těžní, kde jezdila těžní klec a severu vodní, původně s mohutnou parní pumpou odčerpávající důlní vody. Nižší střed budovy bývala strojovna a kotelna, jejíž komín byl už dávno demolován. Za pozornost stojí i halda těsně pod objektem. Důl sem jednak ukládal hlušinu, jednak zde měla konečnou stanici lanovka, jejíž zbytky trati jsou dodnes v terénu patrné. Důl č. 14 fáral jen krátkou dobu a brzy byl přeměněn na větrnou jámu, kudy byl mj. odvětráván i níže v terénu ležící důl Leopoldine. Objekt byl posléze přeměměn na hornická kasárna, tedy jakousi svobodárnu pro přespolní havíře. Za pouhých 50 krejcarů měsíčně, což byla vyložená láce při týdenním platu v průměru dva až dva a půl zlatého, tu měl ubytovaný nárok na postel, ložní prádlo a jeho výměnu, světlo, teplo, vyprání osobního prádla a úklid noclehárny. Celá Čtrnáctka je pěkným – a posledním příkladem nadzemního areálu mirošovského dolu.

Odbočíme-li na křižovatce u Čtrnáctky vpravo a záhy opět ostře vpravo na kamenitou polní cestu, můžeme si udělat i procházku za dalšími doklady hornické činnosti v Mirošově. Po cestě dojdeme na Janov, mirošovskou čtvrť proslavenou zdejším plicním sanatoriem. Nás však zajímá hlavně stará zástavba rodinnými domky, která je další původní hornickou kolonií těžařstva. Několik výstavných vil pak upomíná jednak na vysoký úřední personál dolů, jednak na drobné prvorepublikové těžaře. Na západním okraji, v Lesní ulici stojí za povšimnutí nevelký odval černých uhelných lupků. Patří již zmíněnému poslednímu dolu Antonín a budete-li mít štěstí, můžete tu dodnes objevit i zkamenělou karbonskou flóru.

Jinak ze starých dolů nezbylo téměř nic. Jenom na jihu Mirošova, při ulici Gustavka leží odval dolu Gustav a již mimo město, na Z od něj v lokalitě Holubí kout, drobný zbytek haldy někdejšího dolu Franc–Josef. A uvnitř Mirošova pochopitelně městská radnice a v zámku nádherné řezbované stropy, dřevěná ostění a vestavěný mobiliář. A to jsou téměř všechny zbytky slávy někdejšího hornického městečka…

 

Kde zjisíte víc

Budete-li mít hlubší zájem o hornickou historii, objednejte si tématickou exkurzi v Muzeu Středních Brd ve Strašicích. Veškeré kontakty a informace naleznete na webových stránkách muzea. Exkurze vás asi na 2,5 km provede po hornickém Mirošově, získáte podrobný přehled o zdejší geologii i hornické historii, prohlédnete si lomy, kde uhelný příběh započal a pod odborným vedením si zkusíte najít kousek zhruba 300 milionů let starého světa z období karbonu. Více informací také naleznete v knize Martina Langa „Sága černého zlata pod Brdy“, vydané v r. 2044 nakladatelstvím MILPO Media v Praze.

Mirošovské  doly na černé uhlí
 
Pokud není uvedeno jinak, podléhá obsah těchto stránek licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká republika