Smolaření a výroba dehtu Tisk Email
Napsal uživatel Pavel Wünsch, Tomáš Makaj   
Pondělí, 24 Červen 2013 00:00

Získávání smoly ze stojících živých stromů, krátce smolaření, bývá tradičně označováno za prastaré a již zapomenuté řemeslo. S první polovinou této charakteristiky nelze než souhlasit, neboť smola byla přirozeně jedním z prvních člověkem sbíraných produktů. Druhá část tvrzení však není zcela pravdivá. Přesnější tvrzení zní tak, že v oblasti Střední Evropy není tato činnost již několik málo desítek let provozována systematicky a setkáme se s ní jen jako se součástí programu skanzenů a naučných stezek, převážně v německy mluvících zemích. Avšak leckde jinde, překvapivě nikoliv pouze v rozvojových zemích, je smolaření stále velice živé, byť se změnilo z řemesla na průmyslové odvětví.

Pokud jde o druhovou skladbu stromů, které se ke získávání smoly využívají, pak jak v našich zemích, tak i celosvětově zcela dominuje borovice. Díky své buněčné stavbě poskytuje silný a relativně dlouhodobý výron pryskyřice a navíc, při aspoň trochu ohleduplném narušování stromu, nemusí mít tato činnost na jeho další růst nutně devastující následky. Z jiných jehličnanů, konkrétně smrku, jedle a modřínu, bývá smola těžena jen výjimečně a pro speciální účely - medicínské, či do určitých nátěrových hmot.

V našich končinách spočíval nejčastější způsob nařezávání stromů ve vytvoření a postupném zvětšování svislého pásu seškrábané kůry a běli, tzv. liziny. Lizina bývala rýhována zářezy ve tvaru ‘V’, vytvářenými speciálním nožem, a svodným zářezem uprostřed. Pod nejnovější zářezy byla vždy nějakým způsobem připevněna sběrná nádobka.

Častou variací výše popsaného způsobu, používanou v minulosti zejména v Rakousku, je vytváření liziny pouhým odstraněním kůry, bez jednotlivých zářezů. Do sběrné nádobky je pak smola směrována svodkami, vytvořenými z dýhy zasunuté do tenkých a skloněných zářezů přímo ve kmeni stromu. Výhodou tohoto způsobu je možnost provádět potřebné úkony na kmeni i nářadím na dlouhé násadě a těžit tak smolu vysoko nad zemí bez nutnosti neustálého šplhání po žebříku.

Borovice těžené pomocí nářadí na dlouhých násadách, způsob typický pro Rakousko. Foto: Hermann Falkner, www.flickr.com, region Neunkirchen, Dolní Rakousy. Stará lizina vytvořená 'na rakouský způsob'. Foto: Roberto Verzo, www.flickr.com, Bad Vöslau, Dolní Rakousy.

 

Primitivnější a na našem území již velmi dlouho nepoužívané způsoby získávání smoly nahrazovaly sběrnou nádobku dutinou vytesanou přímo do kmene stromu, tzv. okřínem. Pro strom byl tento způsob osekávání samozřejmě silně poškozující.

Jiné nešetrné metody mají svůj původ naopak v dobách moderních a nepocházejí z našich krajů. Spočívají v navrtávání stromů nebo jejich strojním nařezávání, přičemž pro sběr smoly se používají PET láhve zašroubované do vrtů nebo plastové sáčky.


Ve způsobu využívání smoly můžeme najít jeden výraznější předěl, definovaný přechodem od upotřebení smoly jako finálního produktu ku její destilaci a technologicky náročnějšímu zpracování jednotlivých frakcí.

Tradiční způsob zahrnoval sběr surové smoly z naříznutých stromů nebo přírodních výronů, její následné roztavení při nízké teplotě a pečlivé odcezení všech kousků kůry a dalších pevných nečistot.  Po prodeji našla takto připravená smola užití např. v bednářství, pivovarnictví (na požahování sudů), loďařství, jirchářství (neboli vyčiňování kůží na měkko), ševcovství nebo pro výrobu loučí.

Pro výrobu druhotných produktů, kterými jsou především terpentýn, kalafuna, kolomaz a dehet, nebylo již nezbytně nutné těžit smolu ze živých stromů, neboť výše zmíněné produkty bylo možné získat i suchou destilací přímo z naštípaného dřeva. Protože se však jednalo o dosti špinavý a obtížně řiditelný proces, pro výrobu čistého terpentýnu se i nadále využívala (a leckde dodnes využívá) čištěná smola získaná tradičním postupem, zpracovaná exaktně řízenou destilací.

 

Řemeslo vepsané do map

V oblasti Brd a Podbrdska najdeme památky na vícero způsobů zpracování smůly, jsou to však připomínky sporé. Zřejmě nejstarší doklad o zpracování smůly najdeme překvapivě i na současných mapách, v dochovaných místních názvech. Řeč je o malé osadě mezi Strašicemi a Těněmi s jednoznačným jménem Smolárna a pak také o “dvojvesnici” Starý a Mladý Smolivec, ležící na nejjižnějším cípu celých Brd. V případě Smolivce je název doložen od 14. století, ale dosti pravděpodobně je ještě starší. Pokud bychom navíc poodešli zhruba 20 kilometrů od Brd, k vltavskému údolí zatopenému dnes nádrží Orlík, našli bychom zde ves Smolotely, písemně poprvé zaznamenanou rovněž ve 14. století, avšak s předpokládaným smolným trhem již ve století devátém. Na historických mapách najdeme samozřejmě další zmínky, v podobě dnes již pozapomenutých názvů. Tak kupříkladu v obci Medový Újezd najdeme Smolárnu (tedy již druhou lokalitu tohoto jména), a nedaleko samoty Melmatěj u Strašic lze nalézt místní název Smolíček.

Dalším potenciálním zdrojem informací jsou svazky Berní ruly, tedy prvního soustavného pozemkového katastru českých zemí, pořízeného v letech 1650-1654. Svazky týkající se Podbrdského a Prácheňského kraje však představují v tomto ohledu určité zklamání - ačkoliv Berní rula řemeslo “smolař” zná, není toto v příslušném sloupci evidence, nazvaném “Handle a živnosti vedou” téměř vůbec využíváno. Cílem ruly bylo zachytit hospodářskou sílu obyvatelstva a metodika používaná při jejím sepisování přímo předpokládala přepočet odhadnutého výnosu řemesel na pozemkový ekvivalent. Povolání jsou tudíž uváděna nahodile, spíše u obyvatel měst než u menších sídel. Z lesních řemesel se pouze jediné vyskytuje ve větším než nepatrném počtu, a sice uhlířství. Uveďme aspoň jednu světlou výjimku z tohoto pravidla, pocházející bohužel nikoliv z Brd, nýbrž ze Šumavy (součást někdejšího kraje Prácheňského). Ve vsi Stadler (též Stadeln, později Stodůlky) byl zaznamenán osedlý následujících parametrů:

  Handle a živnosti Role Na zimu seje Voli Krav Jalovice
Jakub Plöchinger smolař 1 strych 1 strych 2 5 5

Podstatně větší počet výsledků získáme, pokud prohledáme generální rejstřík Berní ruly přes všechny dochované svazky, hledajíce jméno “Smolař” nebo také jeho německou obdobu “Pecher” (smolaření se německy nazývá “Pecherei”). Záznamů s oběma variantami jména najdeme několik desítek, avšak ani v jednom případě není u dotyčné osoby smolaření uvedeno jako řemeslo. To sice neznamená, že by některý sedlák či chalupník hledaného jména nemohl toto lesní řemeslo vykonávat jako vedlejší činnost, mnohem spíše to však značí, že v polovině 17. století již značně pokročil proces přeměny příjmí, charakterizujících konkrétní osobu, na dědičná příjmení, která již nebyla tak vypovídající.

V prostředí Brd nám místy může pomoci zaznamenaná ústní tradice  - například do již zmíněné Smolárny nedaleko Strašic je tímto způsobem situován rod Svobodů, jenž byl spjat sice převážně s uhlířstvím, ale zabýval se také smolařením. Konkrétně tato tradice je kladena do 17.století a informace o ní zachytil kronikář Podbrdska Antonín Drachovský.

 

Novověká těžba a její připomínky na Rokycansku

Kvůli negativnímu dopadu na lesní porosty patřilo v našich zemích smolaření po celý novověk k přísně regulovaným činnostem a jeho provozování “načerno” bylo postaveno na roveň pytláctví. (Jako zajímavost lze uvést, že jedna z nejznámějších hororových pytláckých historek o hajném přemoženém přesilou a pověšeném hlavou dolů do mraveniště má svoji smolařskou variantu, která se od pytlácké verze liší v podstatě pouze povoláním přestupníků zákona). Majiteli lesů povolená forma smolaření zpravidla předepisovala způsob těžby a především věk takto využívaných stromů - narušovány byly pouze ty stromy, které byly určeny ke smýcení v horizontu několika málo let, takže poškození dřeva nebylo příliš velké. I tak docházelo v narušené části kmene k silnému prosmolení dřevní hmoty, to však nemuselo být hned na škodu. Takovéto dřevo mělo své využití - zpracováno jako louče výborně hořelo a bylo mimořádně odolné vůči hnilobě.

Svodný plíšek pod pravděpodobně poslední dvojicí zářezů, vrch Čilina

Odsazená dvojice zářezů na horním okraji liziny a stopa po svodném plíšku

Výjimečně byl některý ze stromů naříznut ze dvou stran zároveň - tak jako tento na fotografiích z Čiliny

Liziny z doby 2. sv. války, vrch Čilina Po desetiletích zavalování liziny vzniká často na opačné straně stromu deformace zachycená na fotografii. Lizina se svodným plíškem a zbytkem drátu pro uchycení nádobky
Lizina se svodným plíškem a zbytkem drátu pro uchycení nádobky Oddělení se nařezanými borovicemi jsou trvalými kandidáty na smýcení Liziny jsou většinou shodně orientovány směrem k jihu

 

Nalézt dnes v lese stromy se stopami po smolaření je poměrně vzácné. Vzhledem k časovému odstupu se jedná o nějakým způsobem “zapomenuté” porosty, které unikly obvyklému osudu. Na Podbrdsku je v současné době (autorovi) známa pouze jediná lokalita, na vrchu Čilina na Rokycansku. Dle ústního podání zde byla započata těžba smoly za 2. světové války, coby náhražkové suroviny za nedostatkový latex. Stromy s lizinami tvořenými běžnými šikmými zářezy ve tvaru “V” se vyskytovaly ještě v 80. letech na vrchu Čilina na několika místech, do dnešní doby se však zachovala pravděpodobně jen dvě lesní oddělení, nacházející se obě ve svahu bezprostředně nad dálnicí D5, přibližně nad jejím 65. kilometrem. Třetí podobné oddělení, plné smolných borovic, se nalézalo až do roku 2012 v téže lokalitě, dnes je na jeho místě již jen holina. Skácení stromů ovšem poskytlo jedinečnou příležitost prohlédnout dřevo kmenů na řezu. Zjištěné údaje ze všech kmenů vypovídají ve shodě, že se skutečně jedná o aktivitu z období 2. světové války, jeden příklad za všechny:

  • stáří stromu v roce 2012 dle letokruhů - 163 let
  • vznik liziny - ve věku 90let (či o několik málo let více, protože škrabky a črtáky smolaře nejspíše pár letokruhů ubraly)
  • doba dalšího růstu po vzniku liziny: 73 let (163 - 90)
  • vznik liziny: 1939 (2012 - 73) nebo, což je pravděpodobnější, o pár let později, opět kvůli odříznutí určitého malého počtu letokruhů při vytváření liziny.
Řez patou stromu použitého ke smolaření Smolné stromy po průjezdu čelistmi harvestoru

 

Dřevní hmota vzniklá před ukončením těžby smoly z daného stromu je většinou na řezu dobře rozpoznatelná, je vzhledově tmavší a smolou prosycená. Zjištěné údaje také odpovídají skutečnosti, že mýtní věk borovice je kolem 90 let. Byla zde tedy dodržena stará zásada, že ke smolaření jsou využity takové porosty, které jsou určeny k brzkému vykácení. Proč se později na některých lokalitách mýcení lesa zdrželo o celá desetiletí, není známo, může to být však způsobeno ztrátou obchodní hodnoty narušeného dřeva. Ve většině případů se přitom jedná o přehnané obavy, protože jak desítky let dalšího růstu stromů ukázaly, kromě výše popsaného účinku prosmolení dolní části kmene a mírně sníženého vzrůstu neměla těžba smoly na zdraví borovic a jejich dřevní hmotu závažnější dopad.

 

Encyklopedie smolaření - Muzeum těžby borové smoly v Lomanech

Bližší informace o samotném smolařském řemesle již na Podbrdsku nejsou snadno k mání. Záchrana však naštěstí existuje a není od Brd nijak extrémně vzdálena. Ve vesničce Lomany v okrese Plzeň-sever je provozováno v jednom z objektů náležejících k hájovně Lipovka díky nadšení majitelky Mgr. Jany Čihákové Muzeum těžby borové smoly. Okolí Loman je zajímavé tím, že se zde smolařilo jak za války, konkrétně od roku 1940 (srovnejme s datací těžby na Rokycansku), tak také v 70. letech minulého století, kdy byla těžba smoly v několika regionech naší vlasti na krátkou dobu obnovena. Díky tomuto pokusu z doby ne až tak dávné se dochovalo několik exemplářů jinak téměř nesehnatelného nářadí a především spolehlivé vzpomínky přímých pamětníků.

 

Muzeum těžby borové smoly v Lomanech na Plzeňsku Sbírka kapesních črtáků
Smolný strom s nádobkou ze 70. let 20. století Detail svodného plíšku a uchycení nádobky na smolu Škrabák kůry
Nůž pro nařezávání ronících zářezů Tento hororově vyhlížející nástroj neslouží k vyvrhování skolených mimozemšťanů, nýbrž na vyškrabávání smoly ze sběrných nádobek Kladívko na zatloukání svodných plíšků kombinované s nožem pro vytváření svodných zářezů

 

Za přechodným znovuoživením smolařského řemesla stál pětiletý plán pro léta 1976-1980 (pamětníci znají...), který předpokládal nahrazení určitých dovozových komodit vlastní produkcí. Státním podnikům lesního hospodářství bylo uloženo zahájit těžbu surové pryskyřice a dosáhnout do roku 1980 výtěžku 1000-1200 tun . První ještě předprodukční pokusy proběhly již v roce 1975 u Jihočeských státních lesů, LZ Třeboň (Jedná se o oblast oplývající rozsáhlými borovými lesy). Na sever Plzeňska, kde těžba probíhala v letech 1976-1978 bylo znovu získané “know how” přeneseno právě z Třeboňska. Pokud je známo, tento pokus ze 70. let dvacátého století se Brd a Podbrdska nedotkl - zde skončilo smolaření spolu s koncem 2. světové války.

Velmi relevantní pro “podbrdskou” těžbu ovšem mohou být informace sesbírané na Plzeňsku od pamětníků válkou ovlivněného období smolaření.

 

Smolaření na Plzeňsku za 2. světové války

V roce 1940 byla zahájena těžba pryskyřice na plaském polesí, na celkovém množství borovic 100.000 ks, starších 72 let (mýtní porosty). Po výběru vhodných porostů bylo přistoupeno k rozdělení na jednotlivé díly (kabele), které se označily pásy a očíslovaly. Další prací bylo tzv. svěrkování. Toto svěrkování prováděli tři pracovníci: Jeden se se svěrkou měřil cca 220 cm nad kořenem stromu jeho průměr. Strom vhodný pro těžbu musel mít v uvedené výšce nejméně 22 cm. Druhý pracovník zaznamenával počet stromů a třetí označoval stromy řezem nože do kůry. Do záznamu se zanášel počet stromů v jednotlivých dílech.

V zimních měsících se provádělo škrábání lizin. V tehdejší době byl plán těžby na vybraných porostech 6 let, 4 roky směrem dolů a 2 roky směrem nahoru. Ve směru jihovýchodním se od kořene naměřilo 165 cm ke koruně stromu. S měřidlem ve tvaru 45° se od bodu 165 cm naměřila horní hranice liziny a od uvedeného bodu směrem dolů 40 cm spodní hranice liziny. Postranní hranice liziny se naměřily tak, aby se 1/3 kůry zachovala pro výživu stromu. Potom se pokračovalo ve škrábání lizin. Ve tvaru liziny se kůra borovice vyškrabala tak, aby síla kůry, která zůstala na lizině, nebyla vyšší než 1 mm. Proškrábnutí liziny na čisté dřevo má za následek ztrátu pryskyřice při těžbě (nestalo se, aby některá lizina nebyla proškrábnutá). Po skončení škrábání se na spodní hranice lizin připevnil svodný plech, drát s ochranným krytem a kalíšek. Kolem 15. dubna se přistoupilo k těžbě. Vedoucí pracovníci provedli na svých úsecích první řez. Řezacím nožem nejprve provedli svodní žlábek a to směrem nahoru od svodního plechu ve středu liziny, dále postranní řez pod horní hranici liziny. Postranní řezy musely mít patřičný sklon do hloubky dřeva (asi 45°), a to proto, aby pryskyřice nepřetékala přes řez. Druhý den sběračka musela pryskyřici vybrat z kalíšků. (Opožděný sběr zapříčiňoval ztrátu jakosti pryskyřice). Každý čtvrtý den se řezáč vracel k provedení dalšího řezu na borovici. Musel být proveden tak, aby vzdálenosti jednoho řezu od druhého nebyly větší jak 1 mm. Na lizině o výši 40 cm bylo celkem provedeno 32 řezů za těžební rok. Před každým řezem měl řezáč za povinnost pročistit svodní žlábek kovovým hrotem na druhém konci nože. Sběračka musela špachtlí očistit svodní plech a po denním sběru také řádně vyčistit vědro a sudovou nálevku (trychtýř). Rovněž kalíšek po sebrání pryskyřice musel být čistý. Vědra a nálevky se čistily trávou. Tehdejší plán na jeden řez pryskyřice byl 4,5 dkg. Docilovalo se v průměru 4,80 dkg na jeden řez, celkem tedy na jednu lizinu 1,53 kg pryskyřice.

(sepsáno dle záznamů Františka Slacha, zástupce lesního správce LČR LS Plasy)

 

Ve výše uvedeném popisu si můžeme povšimnout zmínky o plánovaném postupu “4 roky směrem dolů a 2 roky směrem nahoru”. To odpovídá té skutečnosti, že v polesí Čilina zůstaly po pravděpodobných 4 až 5 letech smolaření svodné plíšky zatlučeny na horním konci lizin (a že tyto liziny dosahovaly na svém dolním konci až k zemi). Na některých stromech z Čiliny je dokonce možné vidět osamělou (o několik centimetrů odsazenou) dvojici ronících zářezů, vytvořenou nad posledním umístěním svodného plíšku. Mnohé nasvědčuje tomu, že po přeskočení těžby z dolních a na smolu bohatých partií kmene na zpět horní konec liziny byla tímto párem zářezů těžba ukončena.

Pro zajímavost : smolaření je stále provozováno, byť již nikoliv ve našich zemích. Velmocí v produkci smoly je Čína (více než polovina světové produkce), dalšími velkými dodavateli jsou země Latinské Ameriky a Indonésie. V Evropě se toto průmyslové odvětví drží ve Španělsku. Na plantáže strojově navrtaných či nařezaných borovic, poleptaných v místě naříznutí stimulátorem (obvykle rozředěná kyselina) je skličující pohled, ovšem efektivita je oproti dávným řemeslníkům chodícím po lese s ranečkem nářadí nesrovnatelná.

Z úplně jiného soudku pocházejí snahy určitých organizací pro boj proti chudobě podporovat smolaření v nejzbědovanějších rozvojových státech, např. v Kambodži. Nelze se ubránit pocitu, že se jedná o další z občas se vyskytujících marných pokusů vymyslet pro podobně postižené oblasti takovou výdělečnou činnost, která se dá provozovat i s nulovou technologickou úrovní. Beznadějný dojem podporuje i použitá vpravdě “starověká” technika - smolaři jsou ve dvoujazyčných příručkách instruováni k vysekávání okřínů do kmenů stromů a k jejich každotýdennímu vypalování pro stimulaci ronění smoly.

 

Tepelné zpracování dřevní hmoty a historická výroba dehtu

Od smolaření nyní můžeme pokročit k řemeslu souvisejícímu, ale přeci jenom mladšímu a sofistikovanějšímu. Bývá zjednodušeně nazýváno kolomaznictvím, technicky by však bylo přesnější nazvat ho zpracováním frakcí vznikajících při suché destilaci dřeva. Je ovšem skutečností, že nejdůležitější získávanou složkou byl po dlouhá století dehet, který je základní složkou právě při výrobě kolomazi (kolomaz vzniká smísením dehtu s tuky, většinu živočišného původu).

Jedním z prvních projevů dehtářství jsou archeologicky doložené dehtařské jámy (Bojnice na Slovensku, již 8.století), které potvrzují výrobu smolných produktů. Na území Čech hypoteticky předpokládáme stejná zařízení, ovšem fyzicky prokázána jsou o pár století později ( 10-13.století.). Ke změně technologie na vyspělý systém destilačních pecí pak dochází na přelomu 13. a 14.století.

Dvouplášťová dehtářská pec takového typu, jaký byl budován přibližně od 14. až do první poloviny 19. století, byla již celkem vyspělým destilačním zařízením. Díky oddělení zpracovávané náplně od okolního topeniště byly výsledné produkty prosté znečištění a pokud byla obsluha zručná v udržování určitých teplotních rozmezí, bylo možné od sebe lépe oddělit jednotlivé frakce. Vnitřní nádobě pece, po dobu destilace dočasně zazděné a vybavené odtokovým kanálkem, se říkalo hrnec nebo též prostrannost. Jednalo se o velmi delikátní tenkostěnnou nádobu, která se v celistvosti nikde nedochovala a představu o její konstrukci si můžeme udělat jen z nálezů jejího vyspádovaného dna a střepů. Vnější plášť zvaný okolnice býval naopak mohutný a postavený tak, aby mezi jeho vnitřní stěnou a hrncem zůstal dostatečný prostor pro topeniště. Ve spodní části byl vybaven otvory pro přikládání, tzv. čelestny, na vrcholu pak otvorem pro odvod kouře, jehož zakrýváním bylo možné částečně regulovat rychlost hoření v topeništi.

Vsázku pece tvořilo borové dřevo, ideálně naštípané tak, aby tloušťka polínek nepřesáhla 8 cm. Vítány byly očištěné borové pařezy, které vynikají vysokou smolnatostí. A konečně se někdy přidávala také samotná smola, zejména ta horší kvality a různé její zbytky, které se nehodily pro přímé zpracování, ale výtěžek destilace mohly znatelně obohatit. Jak teplota uvnitř hrnce stoupala, z kanálku vyústěného mimo obvod pece začaly postupně vytékat jednotlivé složky: kyselina octová, rozředěna v zkondenzované vodě (teplota v hrnci 100-150°C), terpentýn a směs par a plynů (150-270°C), roztavená pryskyřice a kalafuna (270-380°C) a konečně hlavní produkt - směs vyšších cyklických uhlovodíků všeobecně známá jako dehet (380-400°C). Na konci procesu zůstalo v hrnci coby vedlejší upotřebitelný produkt menší množství dřevěného uhlí.

Kromě popsaných pecí byl dehet vyráběn také primitivnějším způsobem v jámách a uhlířských milířích. Pokud byl milíř založen na vyzdívce nálevkovitého tvaru nebo na velikém kameni vybaveném svodnými kanálky (tzv. smolný nebo též kolomazný kámen), bylo možné v průběhu pálení milíře zachytit určité množství dehtu, které by se jinak pouze vsáklo do neurčité černé hmoty pokrývající střed každého uhlířského placu a tvořené uhlíky, popelem a právě dehtem. Analogickým způsobem fungovaly i dehtařské jámy trychtýřového tvaru a řada dalších “hybridních” řešení, které se navzájem lišily tvarem spalovacího prostoru a mírou zahloubení pod povrch. Měly však společný princip fungování, kdy náplň přestavovala současně palivo i surovinu pro tepelný rozklad. V případě těchto způsobů výroby se nedá příliš hovořit o řízené destilaci, výstupem procesu byla v podstatě jen směs dehtu a přetavené smoly (kalafuny), která však pro výrobu kolomazi postačovala.

 

Kolomaznictví v národopisné literatuře

Jedinečný záznam o způsobu provozování dehtářské pece najdeme v časopise “Český lid” v čísle XXII z roku 1913. Autor K. Batěk v článku “Kolomaaaz, kolomaz” cituje však zdroj ještě výrazně starší, a sice popis pocházející od Colloredomansfeldského lesmistra Viléma Havelky roku 1823:

Když z jehličného dříví olejnaté částky silným horkem náležitě vyženeme a schytáme, dostaneme mezi jiným známou zčerna-hnědou, hustou, tekutou, olejnatou kolomaz.

Ne sice všeobecně, ale přece obyčejně pálí se kolomaz pod dohlížením lesníků na účty vrchnosti. “Lesovní” musil tedy míti potřebné známosti o pálení kolomazi a dokázati známost tuto zvláštní zkouškou.

1. O vybrání a přípravě dříví k pálení kolomazi příhodného.

Všecko jehličné dříví dá kolomaz. Ne však každý jehličný druh a kus na kolomaz tak hojný jest, abychom jí s užitkem z něho dobývali. Zvláště prospěšné k pálení kolomazi jsou borovice. Nejvíce kolomazi ale vydají kořeny a pařezy starých, před několika lety zkácených borovic a takových, v kterých se jakoukoli náhodou tolik pryskyřičné olejnaté mízy nashromáždilo, že ji po žlutonáhnědlé barvě, po silné vůni, po neobyčejné tíži dříví, a na kmeně po černavém vrchu znamenati můžeme. Když jsme kolomazníkovi dosti takového dříví zaopatřili, oseká sekerou všecky shnilé díly s kořenů a pařezu, až se smolina ukáže, a kusy vesměs tak připraví, aby žádný nebyl tlustší, než 3, a nebyl delší, než 18 coulů. Právě na takové kusy rozřeže a rozkolí také smolinu, a vyrovná toto dříví pod kůlnu, která obyčejně vedle kolomazní pece stává, aby vyschlo a na dešti nezmoklo.

2. O způsobě a spořádání kolomaznické pece.

Má-li se ze dříví dle předešlého popsání připraveného kolomaz táhnouti, musí pec následující způsobu a spořádanost míti: V závětrném místě vyhlídněme na suchu stráň, neb rovinu, a na té pec vystavme. Tato pec záleží z prostrannosti, čili z hrnce a z ohnivé prolévy neb okolnice, které obě jsou zděné, a skoro v každé krajině rozličnou velikost mají. Prostrannost neb hrnec, do kterého se smolné dříví k vytahování kolomazi klade, bývá 8, až 16 střevíců vysoká kusá homole. Průměr dole vynáší 6 až 12 střevíců. Pro tu dutou kusou homoli neb hrnec z cihel se vystaví zeď na čtvrt cihly ztlouští, a pec se právě tak zklene, aby jen díra, která 1 a půl, až 2 střevíce v kvadrátu má, otevřena zůstala; a k pohodlnému vybírání uhlí nechá se vespod díra 2 střevíců zvejší, a 1 a půl střevíce zšíří. Aby ale kolomaz tím lehčeji a všechna odtéci mohla, dno pece ne váhorovně, nýbrž ke zpodu plosce nákloňmo, anebo plosce za způsob trychtýře se udělá, cihlami dvojnásob se obloží, a v prostředku nechá se díra 6 až 8 coulů široká, níž kolomaz do korejtka pod tou dírou zasazeného téci, a z ní do podložené nádoby se odtáhnouti může. Nyní se na 3 a tři čtvrtiny střevíců vzdálí od toho dutého homolatého hmotu (hrnce) ještě zeď na půl cihly, neb 6 až 12 coulů tlustá, jenž okolnice slove, buď z cihel, nebo ze zdicích kamenů nad hrncem tak vyvede, že ní prázdná prostrannost k pálení nastane, kteráž tedy dole 3 a tři čtvrtiny střevíců, svrchu ale jen pár coulů vynáší. Tato zeď, v které se dole 2 proti sobě nadstojící úsloně založí, nahoře při horním okýnku s hrncem se spojí, a jenom 4 okýnka neb fučíky 4 coulů v kvadrátu se vypustí, aby se s ohněm lépe zacházeti mohlo. Podstatné spořádání kolomaznické pece tímto krátkým popsáním poznati, a následujícímu učení porozuměti lze.

3. O plnění kolomaznické pece.

Má-li se vejš popsaná pec naplniti, naklade kolomazník do okolnice paliva křížem, a naplní pec, nebo hrnec co nejhustěji smolinou; dříve ale, než se ta smolina klade, dá se podlážka z několika sochorů, by žádné oharky neostaly. Na to dolení okýnko, kterým se uhlí vybírá, zazdí, a hořejší díru v hrnci cihlama zandá.

4. O topení.

Je-li pec podotčeným způsobem naplněna, rozžehne kolomazník oheň v okolnici, a ten oheň ponenáhla se rozmáhá, a pilný pozor na to se dává, aby se hrnec odevšad stejně zahříval, co se zamykáním a otvíráním hořejších okýnek lehce státi může.

5. Následek z pálení kolomazi.

Nejprve vychází hustý vodnatý dejm, nebo pára z korejtka, potom následuje nahnědá voda, která se vyleje. Ještě později, zároveň s tou vodou, přichází požloutlá mastnota, která slove syrový terpentýn; ten se jakožto nejlepší tuk pro sebe shromáždí, a ním se potom stejně kolomaz mastí. Konečně ale zčernahnědá hustá kolomaz odteče, která se buď tak, jak jest, zpotřebuje, anebo s nejhustší hmotností posléz tekoucí na černou smolu zvaří.

Po té práci, která při velikých pecích obyčejně třikrát. 24 hodin, při menších ale ještě kratší čas, a často jen 2 dni a 1 noc trvá, zůstane pec několik dní zamčena, až uhlí umrtví. Potom se spodní díra hrnce v čas topení zazděná otevře, a uhlí se vyhrabe, které kovářům tuze příhodné jest.

(1 střevíc = 30 cm, 1 coul neboli palec = 2,6 cm, pozn. autora)

 
K historickému popisu zbývá dodat ještě několik doplnění. Použití terpentýnu bylo rozsáhlejší, než je zde zmiňováno - býval častou složkou nátěrových hmot a v době před nástupem ropných produktů byl jediným běžně dostupným organickým rozpouštědlem. Dodnes je užíván v olejových barvách pro uměleckou malbu.

Pasáže popisující uzavírání tzv. hrnce a topení v dehtářské peci nezdůrazňují příliš, o jak klíčové a potenciálně nebezpečné činnosti se jednalo. Když si uvědomíme, že v určité fázi destilace byly vysoce hořlavé terpentýnové páry a vyvíjející se dřevoplyn odděleny od otevřeného ohně jen tenkou přepálenou stěnou hrnce, nelze se divit, že občas docházelo k “mimořádným událostem”. Při pokusných rekonstrukcích v moderní době docházelo někdy k proniknutí vzduchu  dovnitř hrnce některou z netěsností a následnému prudkému vyhoření celé vsázky pece. Z dávnější minulosti se tradují dokonce výbuchy celých pecí, podrobnější informace ale vzhledem k časovému odstupu chybí. Řešením problému s hořlavinami uvnitř pece mohlo být paradoxně pootevření vnitřního prostoru “hrnce”, které ovšem muselo být řešeno mechanicky tak, aby dovolilo hořlavým zplodinám unikat ven, nikoliv však vzduchu proniknout dovnitř. Důsledkem takového řešení byla absence “terpentýnové” a '"alkoholové" fáze ve skladbě jímaných produktů, což však nebylo pro účely kolomaznictví rozhodující.

 

Dochované lokality

Podle ústní tradice patřila výroba dehtu na Brdech mezi rozšířená lesní řemesla, např. pro oblast Třemšínska tuto skutečnost prohlašuje národopisný časopis Český lid. Avšak najít pro toto tvrzení hmatatelné důkazy není úplně snadné. Poslední dehtářské pece jsou mimo provoz více než sto let, a mnohokrát vypálené zdivo, pokud nebylo rovnou zbouráno, nevydrželo tak dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Typická kolomazná pec dnes představuje nevelký pahorek, tvořený směsí načervenalé přepálené hlíny, stavebního kamene, cihel, klenáků a keramických střepů s náletem dehtu. Pod povrchem se zpravidla nachází zachovaná kruhová vyzdívka dna pece se svodným kanálkem.

Kolomazná pec v Plzni - Bolevci
Horní část okolnice již neexistuje Nově vyztužený vnější plášť

Zachovaná kolomazná pec v Bolevci u Plzně je v tomto směru naprostou výjimkou, jedná se o jedinou takto zachovanou pec v Čechách. A to přesto, že původní historickou část zařízení představuje kromě okolních terénních úprav jenom dno pece a větší část okolnice, které ovšem chybí zaklenutí na vrcholku. Vnitřní nádoba pece samozřejmě již dávno neexistuje. Pec je velmi důkladně zakonzervována, jednak zastřešením a pak také kompletní novou vnitřní vyzdívkou, která sice zaslepila oba čelestny, ale zato zaručuje stabilitu unikátní stavby na dlouhá léta dopředu. V kontextu jiných nálezů je tato pec “mladá” (pochází nejpravděpodobněji z let 1812-1820) a rozměrově nadprůměrná (průmer vnějšího pláště přesahuje 6m).

Mnohem častější jsou nálezy pecí zcela destruovaných, případně pouze zlomků keramiky zásobnicovitého tvaru s širokým okrajem a zbytky dehtu na vnitřní straně. Takovéto nálezy byly učiněny například u mlýna Melmatěj nedaleko Dobříva, v Medovém Újezdě, v Číčově v intravilánu obce nebo při západním okraji obce Veselá, v polích poblíž dnes již zaniklé polní cesty. Zlomky zde nalezené keramiky jsou datovány až do 13. století - jedná se tedy vesměs o velmi staré provozy, a je otázkou, jak přesně vypadaly v tomto období samotné pece. Široce rozptýlené trosky nedovolují již přesnou rekonstrukci a badatel je tak často odkázán čistě na spekulace.

Nejzajímavější lokalitou na Brdech je ovšem vrch Lipovsko nad Strašicemi, kde jsou známy hned dvě lokality různého stáří, na nichž v minulosti stála kolomazná pec.

 

Smrková houština ukrývá sotva znatelné rozvaliny pece

Kameny vyžíhané do růžova a černý úlomek vnitřního výmazu

Masivnější úlomky od hrdla a dna nádob Střepy subtilnějších nádob
Střep zdobený přesekávanou lištou Fragment hrdla nádoby s náletem dehtu

Ta starší z nich se nachází ve svahu, přibližně tři čtvrtě kilometru jihovýchodně od tzv. Prvního mostu, tedy od místa, kde silnice stoupající ze Strašic poprvé překonává koryto Klabavy. Bývalá kolomazná pec se nachází ve svahu, nedaleko jedné z výrazných starých úvozových cest (se kterou však nemusí souviset). V malé husté smrčině není na první pohled žádná stavba patrná, druhotné projevy v bezprostředním okolí jsou však typické. Především, kolem místa kde stávala pec se nachází balvany z místního šedavého slepence, vypálené až do “červena” (v reálu se jedná spíše o světlý odstín růžové). Jsou velmi drolivé. Takový žár obvykle nevyvolá obyčejný uhlířský milíř nebo pálení klestí v ohništích. Tyto kameny jsou v rozvalinách pece doprovázeny hlínou podobné barvy a také černými spečenými hrudkami, vzniklými z vypálené hlíny nasáklé dehtem. Specifikovat přesně druh pece či kolomazného milíře je ovšem v případě této lokality v podstatě nemožné, neboť byla v druhé polovině 19.století rozkopána prospektory a hledači pokladů.

V okruhu zhruba do 30m od pece se na určitých místech vyskytují doslova stovky střepů keramických nádob, ve velké většině silnostěnných, šedočerné barvy, některé z nich se stopami dehtu. (Malá odbočka: lze vypozorovat velmi zajímavou analogii mezi touto keramikou a exportními nádobami, které byly nalezeny v plzeňském podzemí.) Najdou se tu však i střepy ze světlejších, tenkostěnných nádob. Jen několik metrů pod pomyslným středem rozvalin se nalézá bohaté prameniště, které nepochybně sloužilo jako zdroj vody již v době provozu pece. Datace pece je stanovena díky dobré identifikaci střepů nádob na přelom 13. a 14.století. Jedná se tedy o jednu z nejstarších pecí, které lze najít v údolí dnešní Klabavy. Její existence souvisí s přemyslovskou kolonizací a je příkladem tehdejších sezónních zařízení. Další taková zařízení byla identifikována nedaleko lokality Dolíky a poblíž zaniklé vsi Zaběhlá u Padrťských rybníků.

Druhá a očividně mladší pec se nachází v rovinatém terénu na hřebeni mezi vrchy Lipovsko a Kolna, přibližně v místech kde hřeben protíná Kolenská cesta. Z hlediska současné podoby představuje vcelku typický příklad svého druhu - zhruba 1m vysoká destrukce je tvořena převážně zbytky vnějšího pláště, sestávajícími z načervenalé přepálené hlíny a stavebního kamene. Uvnitř bývalém pece lze nalézt rozměrné a velmi zachovalé úlomky vnitřního výmazu, vypálené a i do hloubky zcela zčernalé.

Rozvaliny vnějšího pláště pece na Lipovsku

Celkový pohled na areál. Vpředu pozůstatek vyhloubené nádržky na vodu, vzadu torzo pece. Předpecní jáma byla orientována zřejmě směrem k nádržce.

Do červena vypálená hlína v plášti pece Úlomek vnitřního výmazu pece

Co je naopak velmi netypické, je lokalita pece. Pece byly sice vždy budovány mírně stranou (a po větru) od lidských sídel, ale umístění téměř dva a půl kilometru vzdušnou čarou od civilizace (Strašice, část Na Huti) v nadmořské výšce 645 m n.m. je opravdu nevídané. Chybí zde i další obvyklý atribut takovéhoto areálu, jímž je vydatnější zdroj vody. Stavitelé pece vyřešili tento problém vybudováním nádržky bezprostředně vedle pece. Své práci rozuměli, neboť i dnes drží mělký zazemněný relikt bezodtoké nádržky něco málo vody.

U této lokality také nápadně chybějí keramické střepy, přinejmenším v nějakém větším zaznamenatelném množství. Důvodem je nejspíš mladší původ pece, spadající do doby kdy celé dehtové hospodaření již přesedlalo z keramických nádob na dřevěná vědra a sudy.

V Brdech se nachází také jedna dobře zachovaná “kolomazná pec” atypického druhu. Nedaleko Dobříše se poblíž výběžku brdských lesů, odděleného od masivu Hřebenů rychlostní komunikací R4, nachází ves Mokrovraty. Obec má ve svém znaku mimo jiné také zlatou barvou znázorněnou kvádrovanou kolomaznou pec se třemi černými otvory. Motiv byl vybrán z toho důvodu, že se v katastru obce pec skutečně nacházela. Mírným paradoxem je, že skutečná pec u Mokrovrat se od své obecné heraldické figury dosti liší, a to nejenom vzhledem, nýbrž i principem, o čemž je možno se přesvědčit dodnes. Zbytky pece se nachází v bývalé oboře nazývané Královská stolice, charakteristické svými hvězdicovitě uspořádanými rovnými cestami s altánem uprostřed. Pec sama tvoří vrcholek osamělého pahorku 393m na půli cesty mezi železniční zastávkou Mokrovraty a Dolním Tušimským rybníkem.

Kolomazná pec u Mokrovrat - spalovací prostor

Těleso pece, vpravo urovnaná plošina, snad pro přístřešek Pravděpodobný přístřešek v JZ stěně pece
Ústí štoly Znak obce Mokrovraty

Stavitelé pece využili přirozený výchoz břidličnaté horniny a vyhloubili v něm pracovní prostor jámovitého či trychtýřovitého tvaru o maximálním průměru kolem 6m. Tento trychtýř je podsednutý malou štolkou, širokou zhruba 1m a svažující se nikoliv od středu směrem ven, jak by bylo obvyklé, nýbrž směrem právě opačným. Z této pece tedy dehet neodtékal samovolně, byl s největší pravděpodobností vytahován v nádobách obsluhou, a to právě zmíněnou chodbičkou, dlouhou zhruba 8m. Zatímco podobné milíře postavené “na špičku” jsou popsány v literatuře jako tzv. “dehtařské milíře” a byly nejspíše poměrně běžnou primitivnější alternativou ke skutečné dvouplášťové peci, nahrazení výtokového kanálku svažující se štolou je raritou. Ve vnější stěně tělesa pece se nachází urovnaná cca 5 m dlouhá plošinka, na které pravděpodobně stál přístřešek pro obsluhu. Nikde na obvodu pece však nenajdeme žádné čelestny ani jiné otvory pro přikládání, stejně tak chybí, přinejmenším na povrchu, keramické střepy a kameny prošlé extrémním žárem (kromě tu a tam viditelného zčernání od ohně). Pec není doposud datována, ale podle výskytu úlomků precizně tvarovaných cihel a stupně zachovalosti terénního reliéfu lze usuzovat, že se jedná o zařízení novověké, nikoliv středověké.

Na základě všeho výše uvedeného lze tedy vyslovit teorii, že u Mokrovrat bylo vybudováno za důvtipného využití terénních podmínek mírně atypické zařízení, které bylo v principu dehtařským milířem, avšak podle místní tradice bylo a stále je nazýváno kolomaznou pecí a je pod tímto názvem vyznačeno i na jediné mapě, která takto malý objekt zachycuje. Pro zajímavost, jedná se o extrémně podrobnou mapu systému Topo S-1952 v měřítku 1:5000, sestavenou podle podkladů z roku 1957, čtverec M-33-77-(152).

Výřez z mapy Topo S-1952 1:5000, čtverec M-33-77-(152). Zdroj: Geoportál ČÚZK.

 

V roce 1991 byl úsilím dobříšských geodetů pánů Jana Dvořáčka a Josefa Půži pořízen “Polohopisný a výškopisný plán kolomazné pece“ v měřítku 1:200, níže přiložený.

Plány kolomazné pece u Mokrovrat, zhotovili J. Dvořáček a J. Půža, zdroj: Depozitář a archiv muzea města Dobříše


Snáze než v terénu se zachovaly připomínky dehtářských pecí v místních názvech a tradicích. Tak například poblíž Felbabky najdeme místní název “Dehetník”, umístěný v cípu lesa s malou vodotečí, asi 500m severozápadně od křižovatky s turistickým rozcestím ve Felbabce.

Při jihovýchodním konci Jineckých Hřebenů nese jeden z lokálních vrcholů jméno “Pec” a jen malý kousek severně od něj uvádějí mapy místní název “V Pecích”. Existence a přesné umístění případných kolomazných pecí jsou však nejasné, protože ve stejné lokalitě, tedy na Jineckých Hřebenech a v jejich okolí, se nachází celé desítky rozměrných uhlířských milířišť, mezi nimiž by se výrobna kolomazi snadno ztratila. Stejně tak je možné, že oněmi pecemi, které místo pojmenovaly, jsou právě uhelné milíře. Nutno však říci, že se v této lokalitě zatím nepodařilo najít ani jeden milíř uzpůsobený ke kolomaznictví. Tarasy z nasucho kladeného kamení, jimiž je zajištěna spodní strana většiny milířišť, sběr dehtu neumožňují.

Záznamy o provozování dehtařských pecí na našem území mizí postupně během druhé poloviny 19. století, přestože např. uhlířství (coby asi nejpříbuznější řemeslo) přežilo až do poloviny století dvacátého. Produkty získávané z pecí byly vytlačeny alternativami vyráběnými ve velkém měřítku chemickým průmyslem, převážně z ropy a jejích frakcí.

 

Experimentální výroba dehtu v kolomazné peci

V červnu 2013 se naskytla ve strašickém Muzeu Středních Brd příležitost spatřit výrobu dehtu (coby základní suroviny pro kolomaz) na vlastní oči. V rámci Muzejní noci zde postavil malou pícku Ing. Jiří Kadera ze správy CHKO Český les, jinak též člen Hornicko - historického spolku Planá a Evropského uhlířského spolku. Jednalo se o pec v principu dvouplášťovou, byť bylo v zájmu snazší proveditelnosti celého experimentu upuštěno od budování plnohodnotné zděné okolnice. Její roli plnila zástěna sestavená z plechových plátů a další takovýto plát posloužil také pro uzavření vnitřní nádoby (hrnce) po jejím naplnění smolnatým borovým dřevem s přídavkem samotné smoly. Přihlížející se mohli přesvědčit, že kolomaznictví není povoláním pro netrpělivé. I bez časově jistě nezanedbatelných přípravných prací trval proces pálení (= aktivního topení v peci) přibližně 6 hodin. Vzhledem k provedení vnitřního korpusu pece chyběl ve výtěžku pálení terpentýn, methylalkohol a také vody bylo zachyceno jen nepatrné množství. Všechny zmíněné kapaliny unikly v podobě par spolu s dalšími plynnými zplodinami skrze netěsnosti vnitřní nádoby do ovzduší. Tak tomu ostatně bývalo v praxi u nejrůznějších typů pecí a kolomazných milířů často, protože provozovatele pece zajímal především  primární produkt, tvořený směsí kalafuny a dehtu. Tyto dvě složky malá pícka postavená v areálu muzea vyprodukovala v předpokládaném množství, jak se lze přesvědčit na videozáznamu, zachycujícím postup výrobního procesu.

 


 
Z hrnce pícky unikají počáteční produkty procesu v podobě par a kouře Hnědavá kalafuna je postupně vystřídána černým kapalným dehtem
Vlevo octová voda s kalafunou, vpravo směs s převahou dehtu Kolomazný kámen z Podbrdského muzea v Rožmitále pod Třemšínem Kolomazník Ing. Jiří Kadera, člen Hornicko - historického spolku Planá a Evropského uhlířského spolku

 

Během stejné události byl opodál vystaven malý kolomazný kámen, který byl do Strašic pro tuto příležitost zapůjčen Podbrdským muzeem v Rožmitálu pod Třemšínem. Kámen datovaný do roku 1790 pochází původně z okolí Strýčkov.

 

 

Poděkování

Autoři  by rádi velice poděkovali těmto osobám a institucím:

  • příteli Honzovi Haškovi, za lokalizaci zřejmě posledních smolařských borovic v polesí Čilina u Rokycan.
  • Mgr. Janě Čihákové, provozovatelce Muzea těžby borové smoly v Lomanech, za vydatnou pomoc s obecnými informacemi o smolaření 
  • pracovníkům Depozitáře a archivu muzea města Dobříše, za vstřícný přístup při získávání informací o kolomazné peci u Mokrovrat
  • Ing. Jiřímu Kaderovi ze správy CHKO Český les, za sdílené nenahraditelné zkušenosti s praktickou výrobou kolomazi

Prameny a literatura

  • Jiří Křivánek (VLS ČR, s.p.) 2007: "Řemesla, kterým už dávno odzvonilo – Smolaření", in časopis VLS, ročník II / červenec-srpen 2007
  • Interní brožura Muzea těžby borové smoly v Lomanech (Mikroregion Dolní Střela), 2006
  • Batěk, K. 1913: „Kolomaaaz, kolomaz“. Zaniklé zaměstnání lidu českého, Český lid XXII., dostupné online.
  • Jan Anderle, Josef Čihák, Martin Ebel, Karel Nováček 1998: Kolomazná pec v Plzni - Bolevci, in Průzkumy památek II/1998, s. 139 - 146
  • Jiří Woitsch (Etnologický ústav. AV ČR) 2011: : Tradiční výroba dehtu a kolomazi (od dehtářských jam k dvouplášťovým pecím), prezentace pro odborný seminář TMB "Archeologia technica 30 - Pyrotechnická zařízení I.", dostupné online
  • František Fýda 1989: Dehtařské pece ve 13. století na Rokycansku, in Sborník Okresního muzea v Rokycanech r. 1989, s. 40 - 53
  • Portál Uhlíři Českého lesa, provozovaný Ing. Jiřím Kaderou. Rozsáhlý zdroj informací o starých lesních řemeslech.
Smolaření a výroba dehtu
 
Pokud není uvedeno jinak, podléhá obsah těchto stránek licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká republika