171. plrp Rožmitál pod Třemšínem - palebné postavení 2K12 KUB u Vacíkova Tisk Email
Napsal uživatel Pavel Wünsch   
Sobota, 06 Srpen 2011 03:01

V současné době (2011) je naplánováno v rámci tzv. Bílé knihy ministerstva obrany postupné vyřazení některých položek výzbroje naší armády. Jednou takovouto zbraní je i protiletadlový raketový komplet 2K12 KUB. (“Životnost končí kolem roku 2015, kompletní modernizace by stála přibližně 15 miliard korun, nadzvukové letouny mají přednost před protivzdušnou raketovou obranou.”) Naživo spatříme dnes tento systém PVO nejspíše na dni otevřených dveří 25. protiletadlové raketové brigády ve Strakonicích nebo na některé z přehlídek vojenské techniky, ale v době relativně nedávné se právě v Brdech, a to těch tzv. Jižních, nacházela jedna ze základen tohoto systému.

Jednalo se o 171. protiletadlový raketový pluk 1.armády, dislokovaný v Rožmitále pod Třemšínem. Cvičné palebné postavení se nacházelo několik kilometrů od rožmitálských kasáren na úbočí kopce “Velká hora” vysokého 628 m. Co se týká označení, lze se v souvislosti s tímto areálem často dočíst o základně “Vacíkov” (zmiňovaný palpost leží při silničce z Vacíkova k hájovně “Na Dědku”) nebo také “Roželov” (neboť Roželov je vzdušnou čarou patrně nejbližší význačnější lidské sídlo). V plukovním žargonu se ovšem zařízení nazývalo "BANAP", což v překladu znamenalo "Bauerův národní park", na počest velitele pluku, pod jehož velením se objekt budoval.

171.plrp vznikl v roce 1975 reorganizací dosavadního 171. protiletadlového pluku. Tato reorganizace zahrnovala přestěhování z Plzně do Rožmitálu a výměnu dosavadní výzbroje (85mm protiletadlové kanóny vz.44S) za raketové komplety 2K12 KUB sovětské výroby. Byl podřízen 1. armádě, a jeho primární úlohou by v případě reálného nasazení tedy bylo pohybovat se spolu s touto armádou a poskytovat jejím pozemním silám krytí proti útokům ze vzduchu. V tomto směru se tato zbraň svým určením výrazně odlišuje od stacionárních (nebo “téměř stacionárních”) základen systémů S-200, S-75 či S-125. V míru byl však útvar, snad aby “nezahálel”, zapojen do pohotovostního systému PVO státu, právě spolu s výše zmíněnými zbraňovými systémy.
V roce 1991 došlo k další reorganizaci, při níž byl rožmitálský útvar přejmenován na 2. protiletadlový raketový pluk a podřízen 3. divizi PVO. Poté následovaly organizační změny v rychlém sledu: V roce 1994 další změna názvu na 44. protiletadlový raketový pluk, útvar podřízen 4. sboru PVO, v roce 2000 reorganizace na 432. protiletadlovou raketovou skupinu, útvar podřízen 43. protiletadlové raketové brigádě. Konec rožmitálského protiletadlového útvaru přišel v roce 2003, během zeštíhlování armády v rámci její profesionalizace.

Odpalovací zařízení systému 2K12 KUB na Dni pozemního vojska 2010 (Bahna u Strašic). Foto: Jan Hašek

Systém 2K12 KUB (v terminologii NATO SA-6 GAINFUL), uvedený poprvé do rutinního provozu v roce 1968 po devíti letech složitého vývoje, je systémem plně mobilním. Jádro každé palebné baterie (v Rožmitále bylo takových baterií 5) tvoří zpravidla jeden řídící a naváděcí radiolokátor 1S91 (složený z vyhledávacího radaru 1S11 a radaru zaměření a ozáření cíle 1S31, přičemž vyhledávací 1S11 je umístěn pod zaměřovacím 1S31) na pásovém podvozku, čtyři odpalovací zařízení 2P25 rovněž na pásovém podvozku, každý z nich se třemi řízenými střelami 3M9 a obvykle dva nabíjecí přepravníky 2T7 (podvozek ZiL-157) s další zásobou raket. Jako záložní palebný prostředek byly někdy přidávány do sestavy baterie dva kusy 30 mm samohybného protiletadlového dvojkanónu vz. 53/59 (na podvozku Pragy V3S).

Na úrovni pluku byly všechny baterie řízeny automatizovaným systémem velení a řízení palby K-1 KRAB (9S44), skládajícím se z kabiny bojového velení 9S416 (na podvozku URAL-375) a několika kabin příjmu a navedení 9S417 (podvozek ZiL-131). Každá palebná baterie měla jednu, celkem jich tedy pluk vlastnil 5ks. Výčet dalších součástí, zejména vybavení technické baterie, však již oželme, tyto informace lze nalézt na specializovaných webech, zmíněných v odkazech pod článkem. Schopnosti celého pluku byly rozšířeny použitím dalších mobilních radiolokátorů s vyšším dosahem, zejména radiolokačního kompletu P-40 s dosahem až 370km. Toto zařízení, nazývané též “radar časné výstrahy”, bylo schopno sledovat cíle a předávat údaje o nich dlouho předtím, než mohly být “spatřeny” vyhledávací částí radiolokátoru 1S91, která měla dosah kolem 50km.

 

Řídící a naváděcí radiolokátor (ŘNRL) 1S91, v přepravní poloze, v pozadí dvě odpalovací zařízení

Odpalovací zařízení 2P25 na břehu Baltu

Nabíjení rakety z přepravníku na odpalovací zařízení Střely namířené nad širou mořskou hladinu...
...se automaticky zničí po cca 17km letu ŘNRL 1S91, rozvinutý v provozní poloze
Foto: Jan Kouba, Odbor komunikace a propagace Ministerstva obrany; použito se svolením TID 25. plrb Strakonice. Fotografie pocházejí z bojových střeleb BALT, prováděných v roce 2009 na střelnici Ustka (Polsko).

 

Inovativnost raketové střely 3M9 v době vzniku spočívala v jejím pohonu. Ten je dvoustupňový, přičemž oba dva stupně používají tuhé palivo. První stupeň je v principu celkem běžným raketovým motorem na TPH, s vysokým výkonem a krátkou dobou hoření (cca 4-5 s), i tento krátký čas střele stačí na překonání rychlosti zvuku. Po vyhoření náplně startovacího motoru je prostor uvolněný vyhořelou náplní použit jako spalovací komora pro druhý - tedy letový - stupeň. Současně jsou otevřeny čtyři kanály (jejich vstupy jsou na raketě dobře patrné), které přivádějí do spalovací komory náporem hnaný vzduch. Použité palivo má silný “kyslíkový deficit”, takže v komoře dochází k druhotnému prohořívání směsi vzduchu a spalin druhého stupně. Letový stupeň hoří max. 20 vteřin, během nichž dosáhne střela rychlosti až 2160 km/h. Raketa o váze necelých 600 kg je schopna účinně zasáhnout cíle v rozmezí vzdáleností od 3,7 do 24 km, a ve výšce od 100 m do přibližně 7 km (v inovovaných verzích a za pomoci samostatných výkonnějších radiolokátorů se účinný dostup postupně zvýšil až na 14 km). Jak je obvyklé, nelze dosáhnout obou maximálních hodnot zároveň a raketa není není plně řiditelná v okamžicích bezprostředně po startu. Raketonáporový pohon letového stupně je vysoce efektivní v poměru k hmotnosti tuhého paliva, nedovoluje však regulovat tah motoru (raketa neumí "zpomalit"), s čímž musí řídící elektronika při manévrování počítat.

Střela je naváděna na cíl poloaktivní naváděcí soustavou. Přijímač v její přídi používá pro navigaci signál vysílaný radiolokátorem 1S31, odražený od sledovaného cíle. Pro dlouhodobé úspěšné používání v praxi by bylo podstatné, aby frekvence používané systémem pro navádění nebyly všeobecně známy (problémy s detekcí a rušením), proto byly některé z nich rezervovány pouze pro reálné nasazení a při výcviku se nepoužívaly. Jako alternativní řešení je možné použít optické navádění na cíl, které umožňuje sledovat cíl i bez jeho ozáření elektromagnetickým vlněním a je také schopno sledovat objekty  nízko nad horizontem, kde je již nedokáže zachytit radiolokátor.
Nálož o hmotnosti 59kg je aktivována roznětkou reagující na přiblížení (na radiolokačním principu), nebo přímým nárazem.

 

Brána někdejšího útvaru v Rožmitále pod Třemšínem. Na kamenném podstavci v pravé části snímku stával protiletadlový kanón

Bývalá posádková ubytovna, nacházející se bezprostředně před kasárnami

 

Do kasáren v Rožmitále, kde se nacházelo sídlo útvaru, sklad raket a technický úsek, není již dnes běžně možný vstup, protože areál je (byť po nepochopitelných peripetiích) zprivatizován (od r. 2008) a využíván. Zato základna poblíž Vacíkova, která byla vytvořena proto, aby měly rožmitálské baterie kde cvičit v částečně “polních” podmínkách, nového vlastníka zatím nenašla. To s sebou nese negativní důsledky v podobě chátrání a drancování areálu, zatímco pozitivním vedlejším efektem je, že je možné základnu spatřit v relativně nepozměněné podobě. Popravdě přiznejme, že pouze tehdy, pokud budeme ignorovat zákazové tabule u vstupu. Záhy ovšem zjistíme, že nás předešla celá řada vetřelců, kterým nepozměnená podoba základny věru na srdci neležela....

První věc, které si lze povšimnout již z komunikace procházející podél severovýchodní strany areálu, je téměř úplně zachovalá linie oplocení, v některých místech dokonce zdvojená. Pozoruhodné jsou různorodé technologie, použité pro vybudování jednoho jediného plotu - najdeme zde pletivo doplněné ostnatým drátem, dále klasickou zeď z betonových panelů známou z mnoha jiných vojenských areálů a konečně také oplocení z velkých desek vlnitého plechu. Je to zřejmě daň skutečnosti, že se zde jedná primárně o cvičný areál. Na druhé straně - baterie ve vacíkovské palebném postavení byla zařazena do systému PVOS s trvalou bojovou pohotovostí č.2., tudíž  tento palpost nelze považovat  výhradně za cvičiště.

 

Vstupní brána základny u Vacíkova Zdroj vody pro základnu
Vnitřní linie oplocení, směrem "do civilizace" betonově bytelná Přístřešek pro strážného, "na bráně" se tedy sloužilo ve spartánských podmínkách Transformátorovna
Šachta průmyslového výtahu, ústící do sklepních prostor Čím by byla kasárna bez chodníčků Hlavní vstup

 

Za plechovými vraty s přístřeškem pro strážného se rýsuje hlavní (a své velikosti jediná) budova celého areálu. Jedná se o unifikovanou stavbu, naprosto identické stavení s jedním podlažím na vysoké podezdívce lze nalézt na všech cvičných postech KUB. Obsahuje kuchyni (bývaly v ní dva sporáky, ale nyní je místnost se začernalým stropem prázdná), jídelnu, ubikace, kancelář, sociální zařízení, učebnu a malé technické zázemí, nepostrádající mimo jiné transformátorovnu a v podsklepené části budovy také poměrně mohutnou kotelnu a veliký sklad uhlí.

V jedné z místností se dosud dochovaly pozůstatky lutnové ventilace, jejíž význam však vzhledem k charakteru budovy není autorovi zcela jasný. Součásti topného systému jsou naopak již téměř bez výjimky odcizeny a část robustního vybavení kotelny odolává jen díky kuriózní okolnosti, že v současné době není tato sklepní prostora přístupná žádným otvorem s dostatečným průřezem. Přístupové schodiště je úzké a ostře zalomené, průmyslová zdviž uvízlá v dolní poloze blokuje svou vlastní šachtu ústící na povrch před budovou a otvor pro skládání uhlí ve skladu sousedícím s kotelnou je příliš úzký. V případě základny u Vacíkova právě pod tímto otvorem skončil zoufalý pokus o vynesení mohutné nádoby boileru ven ze sklepních prostor (aktualizace - někdy během první poloviny roku 2011 se našim kovkopům očividně podařilo tento zapeklitý logistický problém rozřešit, boiler je pryč).

 

 

 

 
Kuchyně vpravdě černá Jídelna
Chodba tvořící osu hlavní budovy Lutnový ventilátor až z Budapešti Ventilace v jedné z místností
V reálu velmi temná prostora kotelny Boiler na útěku Učebna. Jakožto podsklepená část budovy netrpí poklesy podlahy a trháním stěn

 

Veškeré vnitřní vybavení bylo již odvezeno nebo zničeno vandaly a prostory s vytlučenými okny celkově propadly zkáze. Je třeba říci, že v případě tohoto konkrétního typu budovy není celkem čeho litovat, protože stavební kvalita je přímo zoufalá (v ostrém kontrastu např. s rovněž unifikovanou hlavní budovou útvarů systému S-75, která bývá postavena velmi solidně). Budova na nedbale postavené vysoké podezdívce se sesedá o desítky centimetrů, deformuje a bortí. Stěny většiny větších místností jsou doslova přetrženy napůl vodorovnými prasklinami o šířce mnoha centimetrů a hrozí zřícením. Výjimkou jsou pouze obvodové zdi a místnosti v podsklepené části budovy. Hráči paintballu, kteří podle všudypřítomných barevných skvrn základnu často využívají, dost možná podstupují v “boji” větší riziko, než si sami uvědomují.

 

Návod, jak se při manipulaci se zbraní nezastřelit. Stav k létu 2011: tabule si někdo zapůjčil k domácímu studiu a rám zeje prázdnotou

Přístavek pro transformátorovnu

Budova od jihu Budova od západu

 

V okolí budovy se nachází několik dalších drobnějších pozůstatků trvalého vojenského osídlení: především studna s částí čerpacího zařízení (a dnes docela zlověstně vyhlížející kalnou vodou), dále malý “sčíták”, na němž podle dvou plechových tabulí s instrukcemi pro zacházení se zbraní probíhalo zřejmě rozdílení strážní směny či nástupy cvičných poplachů, a pak nezbytný chodníček s obrubníky natřenými na bílo, vedoucí však již neznámo kam.

Cesta vedoucí od brány podél výše popsané budovy přechází plynule v seřadiště o délce asi padesáti metrů a dále pokračuje k nepravidelnému oválu, položenému na svažitém terénu “Velké hory”. Ze zpevněné komunikace vychází celkem 6 krátkých odboček, zakončených pod úroveň terénu zahloubeným postavením pro jedno pásové vozidlo patřící k systému KUB. Sedmá odbočka, nacházející se v nejvyšším bodě oválu (tedy přibližně na jeho SZ straně), je zakončena naopak vyvýšeninou, obezděnou opevněním z betonových bloků. Toto postavení patřilo radiolokátoru 1S91, byť v praxi býval, dle svědectví paměníků, umísťován až na vrchol celého kopce, odkud byl lepší rádiový rozhled. O malý kousek vedle se pak nachází poslední, osmé stání, vzhledem k odlišnému vzhledu náležející kabině příjmu navedení (KPN) 9S417.

Na samém temeni kopce "Velká hora" se nacházela vizuální pozorovatelna a také zde, jak výše uvedeno, stával radiolokátor 1S91(zakrytý maskovací sítí a obklopený uhrabaným pískem, takže každý příchozí za sebou zanechával zřetelné stopy).

Skalka v lese nad palposty, plná nápisů vojáků ZS Detail okopu pro odpalovací zařízení se zbytky elektroinstalace a rourou pro odvod spalin z turbíny Celkový pohled na jeden z okopů
Detail napínáku u jednoho z okopů

Úhel od postavení zaparkovaného odpalovacího zařízení k ustavenému radiolokátoru (pod ním bývala napsána ještě vzdálenost)

 

Okopy pro techniku byly vybaveny pozoruhodnými betonovými rourami velkého průměru, směřujícími šikmo vzhůru - ty byly určeny pro odvod spalin z turbín vozidel, z nichž každé si takto vozilo s sebou výkonný generátor elektrické energie (který byl při výrobě proudu úspornější než vlastní pohonné ústrojí vozidla). Posty měly navíc očividně přívod elektrické energie (dnes jsou kabely odstřiženy) a byly odkanalizovány, aby se ve vlhkém brdském podnebí neproměnily v bahnité bazény. Zatímco stavební kvalita hlavní budovy byla již výše zkritizována, trativody a drenáže okolo palpostů byly vybudovány velice důkladně a jsou, jak se zdá, stále plně funkční (velký rozdíl oproti např. Klondajku, základně strategického systému S-200)

Poblíž postavení radiolokátoru se nachází také rozvodný elektrický panel na zděném sloupku a velmi jednoduchý podzemní úkryt s půdorysem ve tvaru L, opatřený jakousi zástěnou z neprodyšné látky, která se kupodivu dochovala v dobrém stavu. Měl sloužit jako krátkodobé útočiště v případě ostřelování pozice. Lze vyslovit oprávněnou námitku, jak do sebe zapadá deklarovaná plná mobilita systému s tímto pracně vybudovaným pevným postavením, lze to však zdůvodnit: a) jedná se o předpřipravený objekt, šetřící úsilí při výcviku, b) pro svoji sekundární úlohu jakožto součást pohotovostního systému PVOS útvar nějaké postavení mít musel a pevný rozvod elektřiny ušetřil velké množství paliva, které by bylo jinak spotřebováno generátory vozidel. Externí napájení ovšem muselo být slučitelné s výstupem turbogenerátorů vozidel - systém u kompletu KUB vyžaduje napětí 3x220V, 400Hz. Z tohoto důvodu byl vedle trafostanice areálu instalován rotační měnič pro výrobu elektického proudu výše uvedené atypické frekvence. Kromě napájení byla navíc do každého palebného postavení zavedena dvojlinka, po které se přenášela data (povely) z radiolokátoru.

 

Postavení řídícího a naváděcího radiolokátoru Sloupek s rozvaděčem poblíž postavení ŘNRL
Jednoduchý kryt poblíž postavení
ŘNRL
Okop pro kabinu příjmu a navedení KPN 9S417 (nedaleko ŘNRL) Současná podoba silničky spojující jednotlivé palposty

 

V lese nad palposty najdeme skalisko, na nějž zaznamenávali vojáci základní služby své pocity z vojny a termíny odchodu zpět do civilu. Nejmladší datum na skalce pochází z podzimu 1991, provoz základny však běžel ještě dalších několik let, jak vyplývá z porůznu nalezených útržků novin.

V jižní a nejníže položené části areálu se nachází malá elektricky poháněná čistírna odpadních vod, samozřejmě nefunkční, ale v poměrně zachovalém stavu. Její okolí je zneužíváno kýmsi k “vypalování” elektroinstalace z automobilů, přičemž seškvařené zbytky plastů a izolací zůstávají ležet na místě. Podiv vzbudila při jedné z návštěv čelní maska z nejnovějšího modelu Seat Leon (že by nejen výpal kabeláže?). Podobné spáleniště, soudě podle drobných známek již staršího data, se nachází také na palpostech v blízkosti jednoho z okopů pro techniku.

 

Čistírna odpadních vod v nejníže položené části areálu

Detail ČOV

"Ohniště" pro vypalování kabelů Zadní linie oplocení

 

Víceméně přímá cesta vedoucí od vstupních vrat základny kolem hlavní budovy až k čistírně pokračuje dále již bez asfaltového povrchu ještě několik desítek metrů, než protne zadní linii oplocení. Plot byl zde “v lese” postaven méně důkladně než v místech přiléhajících k silničce z Vacíkova. Netvořila ho žádná betonová zeď, byl vybudován z pletiva, ostnatého drátu a nesmyslně velkého množství železných trubek, kterých byl zřejmě během výstavby dočasný nadbytek.

Celý prostor dnes čile zarůstá náletovými dřevinami, a jelikož fáze drancování kovů již z větší části skončila, vládne zde klid a mír. Místo by bylo mohlo sloužit po opuštění armádou např. jako velmi pěkný dětský tábor, nebýt ovšem tristního stavu hlavní budovy, zapříčiněného neopravitelnými chybami již při výstavbě. V této podobě je základna (dle subjektivního mínění autora) zcela nepoužitelná téměř pro cokoliv a přidá se tak zřejmě k mnoha svým souputnicím, které si postupně bere zpět příroda.

Aktualiace: v listopadu 2011 byl celý areál na armádní náklady velmi pečlivě zlikvidován a rekultivován - budovy a ploty zbourány, okopy zasypány. Zachována byla pouze síť komunikací a celé území se postupně proměňuje zpět v běžný les.

plánek areálu

Plánek areálu se sítí komunikací a některými důležitějšími body. Legenda: okop č.1 - nabíjecí přepravník, okopy 2, 4, 5 - mobilní odpalovací zařízení s raketami, okop č. 6 - záložní odpalovací zařízení, ŘNLR - betonovou zdí chráněné stanoviště 1S91, okop 9S417 - stanoviště pro kabinu příjmu a navedení KPN 9S417

 

Systém 2K12 KUB by se mohl zdát být na první pohled svými parametry druhořadým, ve srovnání se systémy PVO založenými na střelách na kapalné pohonné hmoty (S-75, S-200). Jeho přednosti tkví ale v něčem jiném: trvanlivé rakety na TPH jsou svými skromnými nároky (a také cenou) zcela nesrovnatelné s obrovským zázemím výše zmíněných systémů. Navíc díky úctyhodné průchodnosti terénem všech komponent “KUBu” se může baterie dopravit téměř kamkoliv a během několika minut od příjezdu na místo je schopna palby.

2K12 KUB byl či stále je používán více než dvaceti státy, z nichž některé přikročily k jeho modernizaci (od mírně vylepšených verzí 2K12M1- 2K12M4, přes upgrade kompletní elektroniky (vyvíjeno a používáno také v ČR) až po úplné konverze, zahrnující použití raket RIM-7 Sparrow, vyráběných firmou Raytheon. Na základě zkušeností s 2K12 KUB byl také vyvinut v 70.letech o něco modernější nástupce - 9K37 Buk (SA-11 Gadfly dle NATO).

Po případném zrušení útvarů 2K12 KUB bez náhrady bude zřejmě páteří české PVO armádou nyní používaný přenosný švédský systém RBS-70, určený pro odpal z lehkého podstavce či vozidla, s dosahem max. 8 km a dostupem max. 5 km. Ačkoliv se nejedná v žádném případě o špatnou zbraň, je to přece jenom trochu “kapesní” technologie, založená na ručním navádění prostřednictvím laserového paprsku, kterou nelze s radarem naváděnými raketami příliš srovnávat.

 

Každodenní fungování útvaru s 2K12 KUB

Následující řádky pocházejí ze vzpomínek Ing. Zbyňka Řádka, který sloužil jako absolvent u rožmitálského útvaru v letech 1985 -1986. Jakožto velitel 2. palebné čety u 5. baterie strávil na obou velitelských stanovištích na pozici dozorčího mnoho dní i bezesných nocí.

"171. plrp byl zařazen do systému PVO PV (protivzdušná obrana pozemního vojska) 1. armády, ovšem baterie ve vacíkovské palebném postavení byla zařazena také do systému PVOS (protivzdušná obrana státu) s trvalou bojovou pohotovostí č.2. Palebné baterie pluku se v palebném postavení střídaly zhruba v čtyřtýdenním intervalu.

Činnost baterie v byla následující: na tři odpalovací zařízení 2P25 do pohotovosti nastupující baterie se nabilo po dvou ostrých raketách, čtvrté dělo bylo záložní. Přebíjení se provádělo za tzv. dělostřelecké tmy na zpevněném prostranství před hlavní budovou z jednoho odpalovacího zařízení na druhé. Po vzájemném zorientování odpalovacích zařízení s lokátorem, provedení kontrol funkčnosti raket a systému řízení palby se okopy zamaskovaly. Po splnění těchto úkolů baterie přešla do bojové pohotovosti č.2, ukončení a obnovení bojové pohotovosti při střídání nebo poruchách systému se hlásilo na velitelství PVOS.

Služba v palebném postavení se skládala z dozorčího velitelského stanoviště, služby na odpalovacích zařízeních a radiolokátoru, od svítání do soumraku se stavěl vidový pozorovatel, a strážní a dozorčí služby areálu. V pohotovostním systému se prakticky výcvik neprováděl, učila se pouze teorie a prováděla se údržba výzbroje, ono ostatně nebylo koho cvičit, protože vojáci byli permanentně ve službě. Celý chod palebného postavení zajišťovalo přibližně třicet vojáků. Jen pro zajímavost, baterie si v postavení stravu vařila sama, tak dobře jako v "BANAPu", co se týče stravy, jsme se na vojně nikdy neměli. Náš „kuchař“ Franta K., v civilu zedník, na vojně operátor nabíjecího přepravníku, vařil velmi dobře. Suroviny nešlo rozkrást, museli jsme na baterii dostat to co vojákům náleželo.

Velení palebnému postavení bylo následující: z velitelství PVOS v Žatci se předávaly v reálném čase údaje o cílech na velitelské stanoviště PVOS 171.pluku, umístěné v bunkru ve sklepních prostorách spodního ubytovacího bloku kasáren. V době mojí služby bylo velitelské stanoviště kódově označené jako „LIŠKA“, zde sloužil dozorčí směny a pátrač-kreslič. Tomuto stanovišti pak podléhalo palebné postavení označované jako „CHRÁNÍTKO", kde na velitelském stanovišti sloužil dozorčí směny, který měl spojení jak s velitelským stanovištěm pluku, tak také spojení, mimochodem krásným červeným telefonem, přímo na velitelství PVOS v Žatci. (Fungoval, měl jsem čest si ho osobně vyzkoušet.)

Vzhledem k tomu, že pluk byl v režimu "TAJNÉ ZRU"  (ZRU = ZVLÁŠTNÍ REŽIM UTAJENÍ), nebylo možné výcvik provádět v areálu pluku za denního světla. Veškeré přesuny techniky se prováděly za tmy, k výcviku sloužila výcviková hala kam bylo možné soustředit techniku jedné baterie.

Rozsáhlejší výcvik se prováděl v polních podmínkách ve výcvikovém prostoru u obce Pohoří jihovýchodně od Rožmitálu, velký výcvik se prováděl ve výcvikovém prostoru Žatec.

Na Žatci jsme cvičili od 9.1. do 20.2., letní fáze výcviku probíhala od poloviny června do polovina srpna a poté měl následovat přesun na polygon Ašuluk u Kaspického moře na ostré střelby.

 Těsně před odjezdem pluku na bojové střelby však propukla mezi vojáky epidemie úplavice. Přesto všechno jsme s umytou technikou, převlečeni do nových čerňáků v nových kanadách stáli na žateckém letišti před řadou vagónů a čekali na vydání rozkazu k vykonání bojových střeleb. Místo něho přišel rozkaz k návratu do výcvikového prostoru Žatec, kde pod ostrahou zvláštního strážního oddílu následovala karanténa a po ní na počátku září přesun do kasáren. Ti co úplavici „přežili“ potom v kasárnách chodili obden do služby!"

 

Fotografie z doby provozu

Fotografie pořízené na jaře roku 1991 pocházejí  přímo z "BANAPu", z palpostu ležícího nejblíže k hlavní budově.

 

Použité zdroje a doporučená literatura:

 

Na tomto místě se patří velice poděkovat:

  • tiskové a informační důstojnici 25. plrb ve Strakonicích kpt. Janě Samcové za pomoc se získáním současných snímků 2K12 KUB.
  • panu Ing. Zbyňkovi Řádkovi, za rozsáhlá doplnění a korekce článku
171. plrp Rožmitál pod Třemšínem - palebné postavení 2K12 KUB u Vacíkova
 
Pokud není uvedeno jinak, podléhá obsah těchto stránek licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká republika