Raketová pokusná střelnice u Horního Lázu Tisk Email
Napsal uživatel Pavel Wünsch   
Sobota, 02 Březen 2013 10:59

Je poměrně málo známou skutečností, že Příbramsko sehrálo ke konci první poloviny minulého století určitou roli v německém raketovém programu. Technologický vrchol vojenské části tohoto programu představovala léta 2. světové války. Pokud bychom však hledali počátek celého příběhu, museli bychom se vypravit  až do doby Výmarské republiky, konkrétně do roku 1927, kdy byl v Breslau (dnešní Wroclaw v Polsku) založen za účasti pouhých deseti příznivců “Verein für Raumschiffahrt”, tedy Společnost pro vesmírné lety (VfR). Během sotva dvou let se toto hnutí rozrostlo na více než tisíc členů a vydávalo vlastní odborný časopis jménem “Die Rakete”.

Jednoho ze setkání této organizace konaného v Berlíně se zúčastnil v roce 1928 teprve šestnáctiletý mladík se zájmem o rakety a vesmírné lety, Rolf Engel (1912-1993). Mimochodem, nebyl jediným účastníkem setkání v této věkové kategorii. Setkal se zde se svým vrstevníkem, vyznačujícím se stejnými zájmy, Wernherem von Braunem, který se měl jednou stát v tomto oboru světoznámým.

alt

Periodikum "Die Rakete" vydávané zájmovým sdružením VfR ve Wroclawi.
zdroj: Wikimedia Commons

 

(Polo)amatérské období

Své první praktické zkušenosti získal Rolf Engel jako jeden z členů průkopnického seskupení  “Raketenflugplatz Berlin”, založeného v roce 1930 Ing. Rudolfem Nebelem.  Skupina kolem Nebela byla zprvu financována armádou, posléze (poté, co dělostřelectvo omrzelo financovat vývoj, který sice dokázal přitáhnout veřejnou pozornost, ale měl jen málo vojensky využitelných výsledků) využívala při své práci té skutečnosti, že v důsledku panující hospodářské krize mnozí kvalifikovaní odborníci přežívali na státní podpoře a dali se snadno přesvědčit k dočasnému angažmá na byť i jen symbolicky placeném projektu.

Podobně jako německá armáda, také Rolf Engel špatně snášel určitou bezstarostnost, s níž Nebel přistupoval k finančním záležitostem a v roce 1931 odešel působit jako asistent k Johannesu Winklerovi, vedoucímu VfR. Winklerova skupina se věnovala (s ohledem na svůj kosmický záměr racionálně) raketám na kapalinový pohon. Pokoušela se však sestavit bez dostatečného počtu vývojových mezifází rovnou velkou raketu, která by byla schopna dosáhnout svrchních vrstev atmosféry. Úspěch se nekonal, tím pádem byl Engel na podzim 1932 opět bez trvalé práce a založil tedy svoji vlastní skupinu, složenou převážně z nezaměstnaných leteckých inženýrů. Vývoj probíhal se státní podporou, kterou zprvu nezastavilo ani uchopení moci nacisty v roce 1933. Nad pracovní skupinou se však začaly stahovat mraky..

V dubnu 1933 byl Engel náhle zatčen tajnou policií a obviněn z velezrady na základě korespondence s kolegy z Francie, Sovětského svazu  a USA. Jeho skupině byla zabavena veškerá dokumentace. Engel byl sice zanedlouho propuštěn, protože zabavené důkazy na obvinění z velezrady rozhodně nepostačovaly, ale pocit hořkosti vůči armádě, kterou zřejmě oprávněně vinil z podnětu k perzekuci své skupiny (která se za jeho pobytu ve vězení v podstatě rozpadla), ho již neopustil. Přispěla k němu i údajná schůze mezi důstojníky dělostřelectva Walterem Dornbergerem (1895 - 1980, jedna z klíčových postav armádní skupiny z Pennemünde) a Karlem Beckerem (významný činitel Armádního zbrojního úřadu, Heereswaffenamt - HWA) na straně jedné a Engelem a Nebelem na straně druhé. Schůzka byla v podstatě hádkou mezi armádními činiteli, kteří bagatelizovali výsledky dosažené nezávislými skupinami a trvali na armádním monopolu na vývoj raketových zbraní, a Engelem, který existenci a výsledky nezávislých konstruktérů obhajoval.

Za těchto okolností se Engel s Nebelem rozhodli hledat pomoc jinde, což bohužel v žádném případě neznamenalo příklon k civilnímu sektoru. V novém národně-socialistickém režimu se etablovaly nové ozbrojené složky, zpravidla chovající k tradiční armádě značnou rivalitu. Pod křídly paramilitární organizace SA vzniklo nové testovací oddělení (Versuchs-Abteilung) spadající pod protileteckou obranu (Luftwacht). Jeho ředitel Fritz Beck definoval jako cíl svého oddělení co nejrychlejší vývoj aktivní protiletadlové obrany, čímž se snažil vyhnout střetu zájmů s již existujícím armádním vývojem (vedeným Dornbergerem a von Braunem), jehož prioritou bylo dodání těžkých střel země-země.
Bohužel pro Engela s Nebelem, rostoucí vliv Ernsta Röhma a jeho SA byl trnem v oku nejen armádě (na celou Luftwacht si brousil zuby H. Göring, a skutečně se mu ji nakonec podařilo začlenit do Deutscher Luftsport-Verband (DLV), což byl v podstatě základ v té době ještě ilegální Luftwaffe), ale i Hitlerem favorizovaným jednotkám SS, což vedlo v čevnu 1934 k vyvraždění většiny čelných představitelů SA během smutně proslulé “Noci dlouhých nožů” a k celkovému zániku této organizace.

Tentokrát byl zatčen Gestapem nikoliv Engel, nýbrž jeho bývalý kolega Nebel. Zakrátko byl propuštěn, ovšem jen aby shledal své pracoviště a veškeré výsledky zkonfiskovány armádou. Engel, zaměstnaný v tomto okamžiku již jako pracovník pozemní části DLV, přímé perzekuci unikl, ale jeho další pokus o sestavení nezávislé skupiny, která by konkurovala armádnímu monopolu na vývoj raket, skončil podobně jako všechny předchozí. Poté, co začal s několika nadšenci budovat na pozemcích firmy Siemens (díky pochopení vedení této velké elektrotechnické firmy) testovací zařízení, byl navštíven zástupcem armádního velitelství s ultimátem, že se buď dobrovolně připojí k armádní skupině, nebo se vystaví sankcím.

 

Od rýsovacího prkna do politiky a zase zpět

V tomto okamžiku silně zahořklý Rolf Engel, který by si nejspíše dovedl představit spolupráci se svým starým známým Wernherem von Braunem, ale odmítal být podřízen kapitánu Dornbergerovi, rozpustil svou skupinu a s vývojem raketové techniky přestal na celých několik dalších let. Svoji nechuť však paradoxně neobrátil vůči celému režimu, který takovýto způsob likvidování konkurence umožnil a podporoval, nýbrž pouze proti konkrétní části velení armády, která měla na starosti německý raketový program. V roce 1935 začal studovat (na což dříve za hospodářské krize neměl prostředky), nejprve politické vědy a posléze technické obory a stal se silně politicky angažovaným, což obnášelo postupný kariérní vzestup v národně socialistických studentských organizacích. V roce 1937 se stal členem NSDAP a vstoupil do SS. V duchu se nikdy nevzdal úplně myšlenek na raketovou techniku a především na odvetu nesnášenému velení armádního raketového programu a čas od času v tomto směru intervenoval prostřednictvím svých nadřízených. V ostatních ohledech ale vedl život “běžného” SS-mana. Díky šťastnému načasování unikl zařazení do některé z “Einstazgruppen”, nechvalně známých vražedných komand, které na východní frontě dláždily cestu blížícímu se Holocaustu. Ale ani tak nebyla Engelova pracovní náplň zrovna hodna vědce: sídlil po většinu času v Mnichově,  pracoval pro zpravodajskou službu SD a měl na starosti rabování univerzitních knihoven a dalších vědeckých a kulturních institucií v poražené Francii. Později se přímo podílel na nacifikaci a germanizaci Alsaska, což zahrnovalo útlak či rovnou vysídlení frankofonní části obyvatelstva.

Návrat Rolfa Engela k raketové technice proběhl poněkud tragikomickým způsobem. Jeho dlouhodobá snaha podkopat dominanci armády při vývoji raket přinesla během válečných let své ovoce, nikoliv však v tom směru, že by bylo znovu umožněno fungování takových nezávisých poloamatérských skupin, jakých byl Rolf Engel před válkou členem či přímo spoluzakladatelem. Místo toho však do mnoha oborů expandující struktura jednotek SS začala organizovat vlastní raketový program a také řada velkých zbrojařských podniků provozovala raketový výzkum stylem ad hoc, tak jak to vyžadovaly řešené zakázky. V roce 1942 potkaly Rolfa Engela nesnáze, které dočasně zarazily jeho kariéru v SS a znemožnily jej na akademické půdě. Tyto potíže si způsobil sám, když se nechal od kolegů titulovat jako Dr. Engel a použil tento titul, který přes aktivitu ve studentských nacistických organizacích nikdy nezískal, i na různých jím samým podepisovaných dokumentech. V podstatě za trest byl převelen do přístavního města Gdaňsk, lze se však domnívat, že Rolfu Engelovi samotnému tento vývoj událostí příliš nevadil. V Gdaňsku začal ihned pracovat pro jednu z firem pracujících jako dodavatel vybavení pro Luftwaffe a současně začal s ministerstvem letectva vyjednávat o založení společnosti pod svým vlastním vedením. Tentokrát byl úspěšný, jeho role experta na rakety v rámci SS byla uznána jako oficiální a nově založený podnik “Versuchs-Anstalt Grossendorf” (Grossendorf je německý název pro vesnici nedaleko Gdaňsku, dnešní polské  Władysławowo) dostal od SS zakázku na vyvinutí mobilního raketometu malé ráže (8 cm) , s raketami na TPH a stabilizačními kormidly. Zakázku se mu podařilo včas a úspěšně vyřídit, čímž si získal důvěru brigádního generála Gärtnera, náčelníka Zbrojního úřadu Waffen SS. Následovala celá řada dalších vývojových úkolů, pro nejrůznější typy raket země-země i země-vzduch. Společné však měly to, že se jednalo o rakety na tuhé pohonné látky. Drahému a nesmírně složitému výzkumu raket na kapalná paliva, jaký prováděl Dr. Wernher von Braun v Peenemünde, Rolf Engel nemohl konkurovat a jeho odběratelé také nic podobného nepožadovali.

 

Výzkumný ústav v Příbrami

V polovině roku 1944 zaměstnával VA Grossendorf kolem 250 lidí a pracoval na celé řadě projektů. Ke Gdaňsku se však neúprosně blížila východní fronta a bylo třeba pomýšlet na evakuaci výzkumného zařízení. V tomto momentě se celá záležitost začíná týkat podbrdského města Příbram. Právě tam se snažila říšská zbrojovka Waffen-Union Skoda-Brünn GmbH (vzniklá spojením Škodových závodů v Plzni, Zbrojovky Brno a Synthesie Semtín), s pomocí personálu i nemovitostí někdejší Vysoké školy báňské, vybudovat testovací oddělení.  Toto testovací oddělení bylo zbrojním koncernem plánováno již od roku 1942, tedy dlouho před Engelovým příchodem do Příbrami, ale v praxi se jeho budování velmi vleklo.  V srpnu 1944 se Rolf Engel stal ředitelem této instituce a během zbývajících měsíců roku 1944 se vybavení a personál z Grossendorfu postupně přesouval do Příbrami, kde byly současně zahájeny práce na výstavbě pokusné raketové střelnice, o níž bude zmínka níže.
Zaměstnanci příbramského vývojového oddělení nebyli v žádném případě jen němečtí specialisté evakuovaní z Grossendorfu - většinu personálu tvořili Češi, mimo jiné uznávané kapacity ze zavřených českých vysokých škol ( Dr. Ing. Bořivoj Černík, Ing. Dr. Prof. Mařík, Ing. Stelšovský... ). Velmi zajímavým mezinárodním prvkem byl teprve 27 letý švédský inženýr Nils Larsson. Do Příbrami se dostal spolu s německými kolegy přes angažmá v Grossendorfu, údajně z důvodů nemožnosti uplatnit se dostatečně v rámci svého oboru ve Švédsku. Dnes již odtajněné dokumenty (poválečné výslechové zprávy) americké armády však naznačují, že Larsson měl ke spolupráci s německými ozbrojenými silami jiný důvod, než osobní pocit zneuznání ve své vlasti  - totiž dobrovolnou spolupráci s americkou i britskou výzvědnou službou.


Výzkum v novém působišti neprobíhal zcela podle představ zřizovatele Waffen-Union. Tým přemístěný z Grossendorfu si přivezl s sebou vlastní (preferované) projekty, ale ani na tomto poli se již v Příbrami mnoho dokončit nepodařilo. Do konce války zbývalo už jen málo času a všechny dostupné  zdroje byly směřovány do zbrojní výroby, nikoliv do výzkumu. Sami čeští zaměstnanci ústavu popisovali výsledky dosažené v Příbrami jako zanedbatelné.
Je pravda, že kromě úspěšně dokončeného 8 cm raketometu (48 hlavní na jednom chasis, dosah raket 7 km, nálož 0,6kg, vyrobeno 25 raketometů a 200 000 střel), vyvinutého ještě v Grossendorfu, se již do výroby a širšího nasazení  další projekty nedostaly. A to i přesto, že záběr “zkušebního” oddělení byl opravdu široký a celá řada zbraňových systémů se nacházela ve fázi zkoušek. Z poválečných výpovědí, z nichž tu zřejmě nejobsáhlejší poskytl švédský inženýr Larsson vyslýchajícím ze 7. americké armády vyplývá, na čem všem se v Příbrami pracovalo.

Byla to například protiledalová raketová střela "ORKAN", odpalovaná z otočné rampy o 24 hlavních. Raketka malé ráže (55mm) byla zřejmě adaptací již existující rakety vzduch-vzduch, používané ke konci války jako palubní zbraň stíhacích letounů. Kromě prachového pohonu o váze 1,7kg nesla půlkilogramovou bojovou nálož s perkusním zapalovačem a byla určena pro palbu na nízko letící letouny. Zkoušky této zbraně byly do konce války uzavřeny, výroba série čítající 50 000 raket se ale již neuskutečnila.

Další, již větší protiletadlová raketa se nazývala "ZUGSPITZE" a byla zamýšlena jako obranný prostředek proti formacím vysoko letících bombardérů. Parametry uváděné po válce Ing. Larssonem se zdají být poněkud přehnané: střela vybavená časovou roznětkou měla urazit max. vzdálenost 10km během 6 sekund, což je na tehdejší dobu až příliš dobrý výkon. V těle rakety o průměru 12 cm se měla nacházet kromě 70kg prachové náplně taká bojová nálož o váze 7,5 kg.

alt
alt

Raketa Rheintochter, vyvíjená též Engelovým týmem
Foto: Ryan Somma, National Air and Space Museum, flickr.com

Zprvu konvikt, poté Báňská akademie, posléze sídlo Engelova výzkumného ústavu
Foto: Miroslav Langer, Wikimedia commons


Nejvýkonnější protiletadlovou zbraní se měla stát těžká střela “RHEINTOCHTER”, pojmenovaná podle podle “Dcer Rýna” z Wágnerovy mnohahodinové operní série Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův). Engelův tým nevyvíjel systém jako celek. Působil  v tomto projektu jako subdodavatel řešení pro startovací stupeň dvoustupňové rakety na TPH, přičemž celková konstrukce byla dílem koncernu Rheinmetall-Borsig. Jednalo se o konstrukci, která předběhla svoji dobu, což nejlépe vynikne, když ji srovnáme s o desítky let mladšími sovětskými protiletadlovými systémy S-75 a zejména S-125 - podobnost některých rysů je pozoruhodná. Startovací stupeň s obrovským tahem v řádu desítek tun a dobou hoření jen 1 - 2 s byl po vyhoření odhozen odpálením spojů z hořčíkové slitiny. Letový stupeň s tahem 4t pokračoval dále po dobu zhruba 10s,  přičemž kormidla na přídi byla řízena rádiově ze země. Jediným podstatnějším rozdílem oproti moderním systémům PVO bylo to, že na cíl nenaváděl raketu radar, ale operátor na základě vizuálního pozorování. Ve formacích spojeneckých bombardérů by nálož o hmotnosti 100 - 136 kg (dle různých zdrojů) zřejmě způsobila slušnou paseku (za tím účelem byla také celá Rheintochter vyvinuta), ale do konce války se stihlo uskutečnit jen několik desítek zkušebních letů a reálný dosahovaný dostup 6km nebyl dostatečný. Nahrazení motoru druhého stupně jiným s déle hořící náplní či rovnou motorem kapalinovým skončilo ve fázi experimentů.

Rozměrově největší projekt , který přesídlil na závěr války do Příbrami, byl vývoj obří balistické rakety V-101, s váhou 140 tun (z toho 100 tun mělo tvořit jen palivo), délkou kolem 30m a  průměrem 2,8m. Je třeba hned říci, že v Příbrami se veškeré práce na této zbrani odehrávaly již jen na papíře.Třístupňová raketa měla sloužit  k zasažení pozemních cílů kdekoliv v Evropě, k čemuž byla předurčena plánovaným doletem 1800km, po dráze s maximální výškou 200km. Pro start kolosu měl být použit katapult. Je pravděpodobné, že nerealizované plány nepřišly vniveč. Koncept V-101 má řadu společných rysů s prvními verzemi americké balistické rakety Minuteman, schopné nést i jaderné hlavice, i s dalšími poválečnými vojenskými střelami na TPH.

Kromě protiletadlových raket se v Příbrami pracovalo i na dalších drobnějších úkolech - například na prachové naplni s názvem “PER”, skládajícího se s plastického paliva a anorganického okysličovadla. Výsledný materiál se dobře formoval do nejrůznějších tvarů a vykazoval  pravidelné lineární hoření. Pracovalo se zde také na zdokonalování munice do již rozšířeného raketometu NbW 41 zvaného “Nebelwerfer”. Dokladem tohoto je jeden z mála zbytků dokumentace, který se dochoval do dnešních dnů (většina byla totiž na konci války odvezena odjíždějícími vědeckými týmy či skartována). Výkres zachycuje raketu DOV 15, přičemž číslice 15 značí v tomto případě ráži v centimetrech. Střely DOV 15 byly ve Středních Brdech dokonce skutečně nalezeny, jak dokládá zpráva o nálezu válečné munice na stránkách sdružení VHSB (ač souvislost použití těchto raket s činností výzkumného ústavu není nikterak zaručena).

alt

V Příbrami zanechaný nákres náboje do 15cm raketometu, zvaného též "Nebelwerfer". Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457

 

alt
alt
Kompletní raketomet NbW 41 v akci
Foto: Nieberle, SSSR, léto 1942, Bundesarchiv, obr. 101I-078-3074-30
Obsluha NbW 41 nese v rukou 15cm náboj
Foto: Jacob, SSSR, leden-únor 1944, Bundesarchiv, obr. 101I-277-0840-32


Nejnápadnější připomínkou výzkumného ústavu v Příbrami je budova někdejšího arcibiskupského konviktu a později Báňská akademie v Jiráskových sadech. Tři roky po uzavření českých vysokých škol připadla koncernu Waffenunion-Skoda-Brünn GmbH a jím zřizovanému výzkumnému ústavu, stejně jako další nemovitosti příbramské vysoké školy. Dnes se v této budově nachází domov mládeže.

 

Nikdy nepoužitá zkušebna

Jen málokdo dnes ví, že se na Příbramsku nedaleko od obce Láz nachází stavba vybudovaná na sklonku války přímo pro potřeby zkušebního ústavu. Přibližně půl kilometru jižně od Horního Lázu se ve výběžku louky ohraničeném ze západu lesem a z východu korytem tehdy ještě aktivních  báňských struh nachází areál jedné ze dvou lázských pil (tou druhou je stará pila příbramského těžařstva pod Žernovou). Materiály dochované ve Vojenském historickém archivu v Praze dokládají, že zde byla koncem roku 1944 zahájena výstavba raketové zkušebny, ktará však již nebyla dokončena a nikdy nesloužila svému účelu. Pozemky byly Waffenunionem pronajaty od místních občanů Fr. Kocourka a Fr. Ježka za celkový roční nájem 5500 K.

alt
alt
alt
Dnešní podoba budovy někdejší zkušebny Kruhová odpalovací jáma plná pilin, přes ni leží katr z roku 1956 (ten sem však byl přemístěn podstatně později) Zbytek masivní zdi, která oddělovala prostor s jámou od zbytku zkušebny



Plány střelnice byly vypracovány podle německé předlohy, Engel a jeho slupina údajně již měli zkušenosti s budováním podobného zařízení v Grossendorfu. Díky poválečnému nákresu prof. Černíka dnes víme, že areál zahrnoval kromě již zmíněné hlavní budovy také barák pro mužstvo, vodárnu, řadu nedokončených bunkrů určených ke skladování raketových paliv a jednoduchá zařízení pro měření průraznosti raketových střel a tahu jejich motorů. Nedokončený areál byl podle informací uvedených ve zprávě vypracované pro Ministerstvo národní obrany  v roce 1945 v dezolátním stavu, neboť dřevěné části včetně střechy hlavní budovy byly rozebrány po osvobození vojáky Rudé armády i místním obyvatelstvem.

Letecká fotografie z roku 1951 zachycuje prostor zkušebny již převážně vyklizený. Kromě terénních nerovností v místě zamýšlených skladů paliva stojí už jen zdi hlavní budovy. Díky chybějící střeše můžeme vidět vnitřní uspořádání zkušebny s jámou pro statické zkoušky raketových motorů  na SZ konci, oddělenou od zbytku budovy silnou zdí.

 

alt

Letecký snímek zkušebny z roku 1951, foto: kontaminace.cenia.cz

 

alt

Nákres výkopů nutných pro vybudování hlavní budovy a skladů paliv ("Bunkry"). Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457

 

alt

Stavební plány hlavní budovy, odpalovací jáma vyznačena dodatečně zelenou tužkou. Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457


Ve Vojenském historickém archivu v Praze se nacházejí mimo poválečných rukou kreslených náčrtů také původní stavební plány hlavní budovy. S půdorysem viditelným na staré letecké fotografii se bezvadně shodují, jsou na nich dobře patrné laboratoře, s nimi sousedící zkušební postavení i půdorys bunkrů pro skladování paliv. Prozrazují i další podrobnosti: například že k odpalovací jámě vedl v podlaze zkušebny několik metrů dlouhý zakrytovaný žlábek, o průřezu čtverce s hranou 30cm. Dále je na jednom z náčrtů (bohužel příliš poznamenaném stářím a povodní v depozitářích VHA) vidět, že vnější stěna uzavírající prostor s jámou byla vyprojektována jako slabá dřevěná zástěna (“Holzwand”), což bylo nepochybně bezpečnostní opatření, které mělo v případě výbuchu testovaného motoru nasměrovat tlakovou vlnu ven z budovy a tedy pryč od přilehlých laboratoří.

alt

Detail odpalovací jámy, zřejmě pracovní plánek používaný přímo při stavbě.
Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457


Jelikož hlavní budova dodnes stojí (po všech ostatních zařízeních zkušebny není již ani památky), bylo díky ochotě současného provozovatele možné spatřit část vnitřní dispozice na vlastní oči. Po létech využití stavení coby (jistě velmi bytelného) kravína bylo toto přebudováno na pilu, která je doposud v provozu (zde budiž tedy jasně zmíněno, že se na rozdíl od mnoha objektů v přilehlém vojenském výcvikovém prostoru v žádném případě nejedná o opuštěné místo, nýbrž o stále aktivní průmyslový provoz). Většina vnitřních příček byla vybourána, přičemž, jak uvádí nynější provozovatel pily, obrovský odpor kladla několikrát zalomená stěna, oddělující odpalovací jámu od zbytku budovy. Materiál údajně vypadal jako beton s přidanou přísadou, která mu dodávala pružnost a houževnatost, bourání bylo tedy velice nesnadné. Stěna však musela ustoupit, aby se do budovy vešel katr, který je mimochodem sám o sobě rovněž technicky pozoruhodným exemplářem, pocházejícím z roku 1956. Je položen i přes původní vybetonovanou kruhovou jámu, která nyní slouží jako přirozená jímka na piliny. Houževnatou zeď okolo ní připomínají už jen malé výčnělky ponechané v obvodových zdech budovy.

Rolf Engel byl odvolán z funkce ředitele ústavu na počátku dubna 1945 správní radou koncernu Waffenunion, šlo však již spíše o formální akt - naději na aplikaci jakýchkoliv výzkumných  výsledků do praxe mohl mít již jen největší optimista. Během dubna byl výzkumný ústav rozpuštěn a zaměstnancům bylo povoleno opustit území Protektorátu. Mířili samozřejmě západním směrem a s sebou odnášeli veškerou důležitou dokumentaci, zatímco zbytek byl skartován (v Příbrami tak zůstalo po činnosti ústavu jen velmi málo písemných dokladů). Výsledky výzkumu, které byly během války využity jen minimálně, se tak staly studnicí technologií, z níž čerpalo mnoho států v poválečných letech. Sám Engel zamířil zpět do Německa do Bavorských Alp (odkud pocházela jeho manželka) na začátku května 1945. Byl zde nalezen americkou zpravodajskou zlužbou OSS (Office of Strategic Services) a vyslechnut. Údajně mu byla též nabídnuta možnost působit v USA, již odmítl. I nadále pracoval v oboru raketové techniky a podílel se na vojenských i civilních raketových projektech ve  Francii, Egyptě, Itálii a Německu.   Do důchodu odešel v roce 1972 jako ředitel kosmického oddělení letecké firmy Messerschmitt-Bölkow-Blohm. Zemřel v roce 1993.

 

Poválečná dohra

Po válce byla práce výzkumného ústavu v Grossendorfu a Příbrami předmětem zkoumání výslechového střediska americké 7. armády (Seventh Army Interrogation Center, SAIC). V červnu 1945 byli vyslýcháni Dr. Edgar Ruppelt, Dr. Alfred Nordt, Dr. Ernst Knust a již dříve zmíněný Švéd Nils Larsson. Hlavním zdrojem informací byl posledně jmenovaný, který upozorňoval americké vyšetřovatele na svoji předchozí spolupráci se spojeneckými tajnými službami a jehož přístup k předávání informací byl ve zprávě popisován jako mimořádně kooperativní. Americká armáda tak získala obsáhlý a - s ohledem na dnešní znalosti o popisovaných zbraních - poměrně spolehlivý přehled o projektech, na nichž se v Příbrami pracovalo.

Zpravodajské informace se pokoušela sbírat i obnovená československá armáda, ale neměla k dispozici kmenové zaměstnance z původní skupiny z Grossendorfu a získané údaje nelze brát příliš doslovně. S čestnou výjimkou té části informací od Dra Ing. Bořivoje Černíka, která se týkala spíše aktuálního stavu příbramské zkušebny a personálních otázek než samotného raketového programu, obsahovaly zprávy řadu zjednodušení i zcela zavádějících tvrzení. Např. Rolf Engel byl označován za “vynálezce V-2” (V-2 byla ve skutečnosti dílem jeho dlouhodobého rivala z Pennemünde Wernhera von Brauna a jeho kolektivu) , o V-1 zpráva pro změnu uvádí, že byla poháněna “stříkáním benzinu do kyslíku” (V-1 byla ve skutečnosti vybavena pulsačním motorem firmy Argus, popsaný princip by se dal s přimhouřením oka identifikovat s pohonem rakety V-2, poháněné raketovým motorem spalujícím směs alkoholu a kyslíku).

alt

Náčrtek Dra Bořivoje Černíka, zachycující situaci nedokončené zkušebny v roce 1945. Sever vyznačen mírně nepřesně. Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457

 

alt

Náčrtek popisující jednoduché zařízení pro testování průraznosti raket menších ráží, vytvořeno dle informací Dra Maříka. Zdroj: VHA, fond VTÚ 1945-1953, č.j. 457


Všechny skupiny vědců a inženýrů, které se zabývaly za 2. světové války vývojem raketové techniky pro “Třetí říši” byly zajímavou sbírkou rozporuplných osobností. Střetávala se v nich nesporná technická kompetence s morálním relativismem. Doktor Wernher von Braun  (1912 - 1977), jedna z klíčových postav poválečného amerického kosmického programu, neváhal podat národně socialistickému režimu prst, aby se mohl, jak sám později uváděl, věnovat výzkumu v oboru blízkém svým odborným zájmům. Nemuselo se přitom jednat o pouhou výmluvu - náklady a výsledky projektu z Peenemünde připomínaly zpětně spíše úspěšnou počáteční fázi kosmického programu než ekonomicky smysluplný vojenský projekt - jenže obyvatelé anglických měst, na něž výsledky pokročilého raketového výzkumu nadzvukovou rychlostí dopadaly z oblohy, by zřejmě takovéto vysvětlení nepřijali.
Rolf Engel podal nacistickému režimu rovnou celou ruku a možná jen náhodě vděčil za to, že svoji vojenskou kariéru, poznamenanou řadou sporů a očividně nezvládnutých ambicí,  završil u raketového programu a nikoliv jako válečný zločinec. Přitom osobní svědectví jeho příbramských spolupracovníků (naprostou většinu zaměstnanců ústavu tvořili Češi) hovoří o člověku zabraném plně do technické stránky věci, který v osobní rovině nijak neškodil ani těm, u nichž byl patrný jejichž rezervovaný postoj k okupační moci. Rovněž poválečné dlouholeté působení u leteckých firem si nelze představit bez toho, že by měl svým zaměstanavatelům po odborné stránce co nabídnout.

 

Poděkování

Poděkování patří kolegovi Zdeňkovi Chmelařovi z VHS Stříbrná, o.s., za pomoc při získávání archiválií použitých v tomto článku.

 

Prameny a literatura

  • Neufeld, Michael J. (1996): "Rolf Engel vs. The German army: A Nazi career in rocketry and repression", časopis History and Technology, 13:1, 53 - 72
  • Pajer, Miloslav (2006): "K vývoji a výrobě raketových zbraní v Příbrami v letech druhé světové války, sborník Podbrdsko XIII, s. 155-164
  • US Seventh Army Interrogation Center (1945): "Notes on German weapons developments", chapter A - "Rocket weapons", dostupné online.
  • Růžička, Bedřich Ing.CSc. (2003): Po stopách výroby raket v Československu za 2. světové války, sborník semináře "Kosmonautika 2003", Hvězdárna Valašské Meziříčí
  • Archiválie z Vojenského historického archivu Praha, fond Vědecko-technického ústavu 1945-1953, karton 1, č.j. 457
Raketová pokusná střelnice u Horního Lázu
 

Pokud není uvedeno jinak, podléhá obsah těchto stránek licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česká republika