V roce 1981 se v lesích východně od vrchu Jistevník začal ozývat hluk stavební činnosti. Na ploše více než 100 hektarů zde začala vznikat ve své době nejmodernější základna protivzdušné obrany státu (dále PVOS), určená k obraně proti všem druhům letadlových sil uvažovaného protivníka (jehož tehdy představovala Severoatlantická aliance), zejména však proti strategickým bombardérům nesoucím střely s plochou dráhou letu. Coby ceněný strategický prostředek nebyla jen běžnou součástí pohotovostního systému PVOS, čímž se odlišovala od ostatních útvarů 71. protiletadlové raketové brigády někdejší Československé lidové armády, do jejíž sestavy jinak organizačně náležela. Správný název útvaru zněl VÚ 5180 - Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš, ale mezi vojáky zde sloužícími i širší veřejností se spíše vžil poetický název „Klondajk“, včetně uvedeného fonetického přepisu.

Zvolené místo vyhovovalo kromě vhodné polohy vůči hlavnímu městu také profilem terénu. Jinak převážně úzký hřeben zde vytváří v nadmořské výšce okolo 600 m cosi jako náhorní plošinu, zahrnující dvě nevýrazné bezejmenné kóty. Přesto tato plocha svou rozlohou nestačila a musela být dále rozšiřována a rovnána. Výše navážky se později negativně projevila v nosnosti terénu, jak bude ještě dále zmíněno.

Břemeno výstavby leželo na bedrech vojenských stavebních útvarů, které na budování základny pracovaly v počtu převyšujícím 1000 mužů. Přes vysoký počet pracovních sil se výstavba základny, probíhající v letech 1981 – 1985, potýkala neustále se zpožděními. Byla způsobena jak technickými potížemi (dodaná stavební dokumentace se mírně lišila od skutečně dodané technologie, popisovala starší verzi kompletu), tak i nízkou produktivitou práce.

Očekávat od nedobrovolných stavebníků jiné než nízké pracovní nasazení by však bylo nereálné. Prvním faktorem byly drsné podmínky, v nichž vojáci budující Klondajk žili. Ubytování v jineckých kasárnách ve stavebních buňkách či tzv. "Tesko" barácích (nezaměňovat s obch. řetězcem) muselo být obtížně snesitelné zejména v zimě. V roce 1983 bylo nahrazeno montovanými přízemními ubikacemi, umístěnými již přímo na staveništi a vytápěnými nedostatečně a navzdory zákazu, neboť budovy byly dřevěné. Tristní byl také nedostatek vody, která se na staveniště dovážela cisternami, a když v zimě zamrzla v provizorních rozvodech, nebyla po celé dlouhé dny jednoduše k dispozici vůbec. Odpadní vody byly v této fázi výstavby sváženy do čistírny odpadních vod v Dobříši. Když se k výše uvedenému přičtou ještě stravovací podmínky, poznamenané přítomností potkanů, dostaneme tu správnou „lágrovou“ atmosféru. Doba proslulých pomocných technických praporů byla již dávno minulostí, ale stavební útvary, které Klondajk budovaly, na jejich tradici v praktické rovině do určité míry navázaly.

Vojáci byli za svou práci na stavbě placeni, jednalo se však o odměnu velmi uměřenou. Roční plat nádeníků ve vojenských mundúrech představoval několik málo tisícovek, což bylo i při uvážení jiné reálné hodnoty tehdejší měny jen sotva odpovídající. Pro zajímavost, v přepočtu založeném na rovnosti kupní síly by tento plat činil přibližně polovinu dnešní (2013) minimální mzdy.

Na výstavbě základny se podíleli také civilní dodavatelé, neboť některé technologicky náročnější práce byly nad síly vojáků pod vedením vojenských stavbyvedoucích. Na staveništi se tak ocitly kromě klasické vojenské techniky i moderní stavební stroje, zčásti zahraniční provenience. Ukázkou práce civilních společností jsou tři obří rampy pro radiolokátory, na nichž je vyšší kvalita zpracování dobře vidět, dnes více než dřív. Šetřilo se naopak na provozním úseku – kupříkladu první havárie (téměř nové) kotelny přišla již v zimě 1986–1987.

Hlavní brána objektu	Pevnůstka střežící hlavní příjezdovou cesku k základně
Jedna z věží sloužících ke střežení technického úseku „C“	Betonová zeď kolem základny

Za zmínku stojí také výstavba oplocení základny. Na zprvu neoplocené rozbahněné ploše vyrostla postupně třímetrová betonová zeď kolem palebných oddílů a následně ve větší vzdálenosti od základny drátěný plot o celkové délce neuvěřitelných 15 km. Až do uvolnění poměrů po roce 1989 byla jím ohraničená oblast veřejnosti zcela nepřístupná, dnes z této vnější linie oplocení najdeme místy betonové sloupky se zbytky pletiva. Necelý kilometr před hlavní bránou objektu byla na příjezdové cestě vybudována malá kulometná pevnůstka. Její význam byl zřejmě spíše psychologický, z technického hlediska se jednalo o překvapivě nekvalitní kombinaci prefabrikovaných dílů a litého betonu, která by skýtala ochranu jen proti palbě z lehkých zbraní.

Na podzim roku 1985 se navzdory všem protivenstvím stavba blížila ke svému konci. Silným podnětem k horečnému třísměnnému finiši stavebních prací byla skutečnost, že na nádraží v Jincích stála celé týdny na vagonech technologie, dopravená sem po železnici z tehdejšího SSSR. Zářijová kolaudace za účasti ministra národní obrany gen. Václavíka byla sice trochu předčasná, protože na ubytovacích částech základny se stále pracovalo, ale na konci září již pracovní čety opravdu vystřídali specialisté a tahače přivážející technické vybavení.

Střela 5V28E na odpalovací rampě. Foto ze sbírky Ing. Ivana Žúbora, pplk. v.z.		Radiolokátor 5N62V spolu s kabinou K-1B, v postavení na plošině jednoho z radiotechnických mostů. Foto ze sbírky Ing. Ivana Žúbora, pplk. v.z.

Výzbroj základny se během let obměňovala, ovšem tu prvotní a zároveň zdaleka nejúčinnější tvořily tři komplety S-200 VE „Vega-E“. Každý z nich měl k dispozici odpalovací rampy pro šest řízených protiletadlových střel země-vzduch. Na rozdíl od většiny dalších prostředků PVO v Československu byla tato palebná postavení zcela stacionární. S maximálním účinným dostřelem 240 km a výškovým dostupem až 40 km se jednalo o moderní a zničující zbraň, určenou k ničení vzdušných cílů protivníka. Raketa neničila cíl primárně přímým zásahem, ale explozí v jeho blízkosti.

Technicky zůstala základna PVOS na Klondajku aktivní až do roku 2001, ale již v předcházejících letech lze nalézt několik zlomových momentů, které vlastně předznamenávaly její konec. Politolog by za konec Klondajku označil nejspíš již listopadové události v roce 1989, protože všichni protivníci připadající reálně v úvahu ztratili ze dne na den status nepřítele „tábora socialismu a míru“ a záhy se stali dokonce spojenci v Severoatlantické alianci. Další provozování základen skupiny VEGA se tak náhle jevilo jako neekonomické a s ohledem na aktuální situaci ne nezbytně nutné. Tuto určitou bezradnost velmi dobře demonstrovala změna ve výzbroji, která přišla na řadu v roce 1994.

Komplety dalekého dosahu S-200 byly nahrazeny sice osvědčenými, ale staršími a především méně výkonnými (střední dosah) raketami země-vzduch S-75 Volchov, které měly armády někdejšího východního bloku ve výzbroji již od počátku 60. let minulého století, a pak také o něco modernějšími komplety S-125 Něva, vyrobenými na přelomu 70. a 80. let. S-125 je systémem krátkého dosahu, tedy značně odlišný typ rakety od původní varianty výzbroje. Systémy S-200 a S-125 by se měly v podstatě doplňovat, první z nich je strategickým prostředkem, druhý pak určen pro bodovou obranu konkrétní lokality. Samotný Klondajk byl v době své slávy skutečně hájen okolními základnami S-75 a S-125, náležejícími k obrannému prstenci PVO, obepínajícímu Prahu. Kupříkladu přímo na Hřebenech se nacházel 16. protiletadlový raketový oddíl (dále PLRO) v Mníšku pod Brdy, nazývaný též „Včelník“. Značně pozměněný areál této základny můžeme spatřit čas od času na televizní obrazovce, protože v jeho bývalých prostorách sídlí od roku 1998 terapeutická komunita Magdaléna pro léčbu drogových závislostí. V relativní blízkosti Klondajku dále najdeme například 4. PLRO ve Staré Huti u Dobříše, 3. PLRO ve Zdejcině u Berouna či 15. PLRO v Mořině. Dnes jsou všechny tyto objekty samozřejmě zrušeny a jejich infrastruktura z větší části odstraněna.

Ale zpět na Klondajk: v organizační rovině znamenalo přezbrojení úplný zánik původního útvaru VEGA a osídlení areálu na Jistevníku dvěma útvary novými, 1. a 2. PLRS Dobříš, přičemž mírně obměněnou zkratku je třeba číst jako „protiletadlová raketová skupina“. Prvně jmenovaný útvar byl vybaven Volchovy, druhý Něvami. V roce 1997 byl útvar používající již opravdu staré Volchovy přezbrojen rovněž na systém S-125 Něva.

Nasazení Něvy vzhledem k jejím citovaným vlastnostem ukazovalo na to, že cílem změny je spíše udržet existenci tohoto typu vojska za podstatně nižších finančních nákladů ve srovnání s původní výzbrojí S-200, byť i za cenu toho, že se útvar stane „jen“ jedním z článků protivzdušné obrany Prahy. Toto přezbrojení by bylo tedy možné označit za konec Klondajku z hlediska strategického. Definitivní tečku za aktivní historií Klondajku znamenal podzim roku 2001, kdy byly zbývající komplety Něva odvezeny k delaborování a armáda opustila základnu nadobro.

Služba

Četná svědectví vojáků, kteří na základně nad Dobříší absolvovali svoji základní vojenskou službu nebo její část, by se dala rozdělit přibližně do dvou kategorií, podle toho, na které fázi existence Klondajku byli účastni. Do té první spadají odvedenci, kteří se podíleli na samotné výstavbě. Z jejich zážitků ve značné míře čerpá výše uvedený popis tohoto období. Charakteristickými rysy této etapy bylo především neadekvátní zázemí a životní podmínky vojáků, tlak na vysoké pracovní výkony na straně jedné a mizivá motivace k témuž na straně druhé, a také nápadná absence jinde vesměs nezbytného vojenského drilu. Základní řády by se na „dělníky“ aplikovaly zřejmě jen velmi obtížně.

Originál cestovního příkazu, vydaného na Klondajku v roce 1994 (shodou okolností tedy v době, kdy základnu opouštěla hlavní výzbroj v podobě systému S-200 Vega)

Odlišný obrázek skýtají svědectví z doby rutinního provozu. Do převzetí základny uživateli na podzim roku 1985 se mnohé zlepšilo zejména v ohledu existenčních podmínek zde umístěného vojska. Především se ovšem změnil druh a složení dislokovaných jednotek. První bojová obsluha, včetně vybraných vojáků základní služby, byla vyškolena ještě v SSSR během půlročního kursu. Obsluha systémů PVO založených na raketách na kapalné palivo vyžadovala přibližně 30 různých odborností, z nichž mnohé předpokládaly netriviální dovednosti, např. na poli radiolokace či aplikované chemie. Na solidní úrovni museli být ale i zástupci "bežnějších" profesí, vždyť např. pro nabíjení plně natankované rakety z návěsu tahače na rampu bylo zapotřebí rozhodně větší než malé množství rozvahy a řidičského umu.

Základna systému S-200 byla projektována z velké části jako soběstačná, takže na ní působili technici schopní zajistit veškerý servis související s provozem raket, strážní jednotka včetně psovodů, lékař a zdravotníci, vlastní požární oddíl a zástupci řady dalších armádních odborností.  Útvar zabezpečující obsluhu celkem tří PLRO čítal dohromady něco mezi 500 - 550 vojáky, což je i na tehdejší dobu hodně a lze to považovat za jednu z nemnoha slabin tohoto typu výzbroje. (Pro zajímavost, již několik let před dokončením výstavby Klondajku byly uvedeny v tehdejším SSSR do provozu první plně mobilní komplety S-300, vybavené téměř bezúdržbovými raketami na tuhá paliva, které bylo možné provozovat s nesrovnatelně menším personálem.)  Prvním velitelem celého útvaru byl mjr. Grosiar, velení 17. PLRO převzal mjr. Havelka, 18. PLRO mjr. Šiška a 19. PLRO mjr. Záhorský (Dvořák J. 2010).

Ač používaná raketová a radiolokační technika vyžadovala vycvičené specialisty na určité úrovni, měl útvar i nadále mnohá svá specifika. Tato pramenila z odlehlosti místa a izolovanosti útvaru. Podobné jednotky vykazují zpravidla určitý sklon vytvořit si vlastní zaběhané postupy a regule. Tak ani Klondajku se bohužel, zejména v posledních letech jeho existence po zrušení skupiny VEGA, nevyhnula „mazácká vojna“, šikana a rozkrádání. Tehdejší vojenské vyšetřovací orgány byly na základně častým hostem. (Korec M. 2007)

Rozložení základny

Základna byla pochopitelně vybudována s ohledem na nároky své prvotní výzbroje, tedy protiletadlového raketového kompletu (PLRK) S-200. Pozdější systémy, které byly méně náročné než ten původní, se přizpůsobily již existující infrastruktuře.

Letecký pohled na základnu. Od nejvzdálenějších objektů k nejbližším: nejprve celý úsek „C“: tři radiotechnické mosty, vpravo od nich postupně autopark bojové techniky, manipulační sklad, plnící linka a podzemní sklad raket. O něco blíže tři dnes již zalesněné palposty 17., 18. a 19. PLRO. V popředí kasárna s veškerým příslušenstvím, nazývaná úsekem „A“. Zcela nejblíže k objektivu rozsáhlá asfaltová plocha a budovy autoparku logistiky, označované jako úsek „B“. Foto Jiří Jiroušek

Areál byl rozdělen do tří úseků. Úsek „A“ je možné považovat ve stručnosti za kasárna. Obsahoval kromě obytných budov také sklady, kuchyni s jídelnou, štáb, kinosál, kotelnu a psinec.

Úsek „B“, nacházející se na jihozápadním okraji areálu, byl především autoparkem logistiky (tedy nikoliv bojových vozidel) a to poměrně rozsáhlým. Nechyběla ani požární stanice.

Zdaleka největší část areálu představoval úsek „C“, obehnaný betonovou zdí. Zahrnoval tři palebná postavení pro 17., 18. a 19. PLRO a celou řadu podpůrných budov a zařízení. Z nich daleko nejnápadnější jsou tři gigantické rampy, připomínající trochu pasoucí se veleještěry, které sloužily jako pevná postavení techniky tří radiolokačních baterií (každá z nich příslušela jednomu palebnému oddílu). Dále se zde logicky nacházel sklad raket, plnící stanice pro kapalné složky raketového paliva, klasická stanice PHM a další autopark, tentokrát určený pro bojovou techniku. V případě Klondajku pak byly do technického oddílu integrovány také servisní pracoviště pro opravu a seřizování raket a chemické laboratoře, tedy objekty, které jsou v případě jiných systémů PVO obecně často zřizovány odděleně, mimo základnu či přinejmenším mimo její bojovou část (Janda P. et al. 2006 – net + ústní sdělení).

Procházka po Klondajku někdejším i současném

Začněme nejprve u poměrů majetkových. Základna byla postavena uprostřed lesů, které sice v době výstavby patřily jako většina půdy státu, avšak o několik desetiletí dříve byly majetkem rodiny Colloredo-Mannsfeldů. V rámci restitucí po roce 1989 byly lesní pozemky původním majitelům navráceny, tento proces však nezahrnoval území samotné základny. Celý kolos byl převeden do vlastnictví města Dobříš a následně nabízen k prodeji. Zdaleka nejrozlehlejší technický úsek C byl zakoupen původními majiteli – Colloredo-Mannsfeldy, s deklarovaným úmyslem přeměnit jej opět v zalesněný hřeben. Jedná se o veliké předsevzetí – sukcese v této části základny již po desetiletí samovolně probíhá, ale odstranění objektů náležejících k vybavení bývalé základny a zátěží s nimi spojenými je neuvěřitelně nákladné, ne-li nemožné. Zbývající provozní část areálu je v současné době ve vlastnictví soukromé společnosti, zabývající se podle obchodního rejstříku výstavbou solárních elektráren.

Celý areál byl po opuštění naší armádou střežen pouze slabě, přesto zůstával po několik let v poměrně dobrém stavu. Až poslední roky znamenaly v tomto směru změnu: provozní část areálu je bedlivě střežena hlídači a psy, avšak technický úsek „C“ se stal předmětem zájmu zlodějů kovů, stejně jako mnohá jiná opuštěná vojenská zařízení. Způsob dobývání zpeněžitelných materiálů z vybavení základny je bohužel jako obvykle velice nevybíravý, takže zájemce o vojenskou historii je nucen všude překračovat trosky hrubě rozbitého vybavení, a mnohá byť sotva čtvrtstoletí stará zařízení už je možné spatřit pouze na dobových fotografiích.

Doby, kdy bylo území základny přehledné, jsou již dávno pryč. Náletové dřeviny, jejichž existence byla do jisté míry žádoucí a tolerovaná již za doby aktivního provozu, zcela pokryly všechny nezpevněné plochy a přerostly výšku většiny budov i strážních věží. Pochopitelnou výjimkou jsou v tomto směru tři gigantické plošiny pro radiolokátory tří palebných oddílů. I na jejich vrcholku již zapustilo kořeny několik břízek, ale jinak patří jejich posprejované pilíře a stěny stále k dominantám základny. Úkryty pro vyhodnocovací techniku nacházející se pod každou z plošin k návštěvě zrovna nelákají – jsou po většinu času zaplaveny vodou do výše bezpečně přesahující okraj i těch nejvyšších holínek.

Radiotechnický most 17. PLRO	Plošina jednoho ze tří radiotechnických mostů

Voda je na základně ostatně všudypřítomná. Temeno Jistevníku patří očividně k přirozeně vlhkým lokalitám a zarovnání terénu ke zlepšení odtokových poměrů nijak nepřispělo. Celá základna byla protkána sítí drenáží, na propustky a trativody zde narazíme každou chvíli. Odvodňovací systém však bez údržby rychle přestal plnit svou funkci, a tak je dnes kdejaká prohlubeň plná vody a za nejedním tělesem cesty vznikají za deštivých období mělké „rybníčky“.

Někdejší velitelské stanoviště, nacházející se přibližně v pomyslném průsečíku cest ke všem třem radiotechnickým „mostům“, patří mezi suché a dostupnější objekty, to však nese s sebou i vyšší míru plundrování interiéru. V případě bojového nasazení by bylo centrum rozhodování právě zde, rozlehlý podzemní objekt byl proto vybaven elektrocentrálou, filtroventilací a ubikacemi se sociálním zařízením. Vše jmenované je již v dezolátním stavu, např. z dieselagregátu na místě zůstává jen torzo těžkého bloku motoru. Najdeme zde také zbytky planšetu, na kterém bylo udržováno znázornění aktuální situace ve vzdušném prostoru nad Čechami, přesněji řečeno nad západní třetinou někdejšího Československa. Zde by byla také činěna rozhodnutí zda a čím konkrétně pálit – jednotlivé oddíly, ač každý z nich dokázal sledovat samostatně své vlastní vzdušné cíle, nebyly ve svém konání nezávislé.

Paradoxně nejzachovalejší z celého velitelského stanoviště je dnes kontrolní vyzařovací stožár K-7, sloužící ke kalibraci radarů jednotlivých baterií. Ač ovládán rovněž z velitelského stanoviště, fyzicky se nachází o několik set metrů dále, poblíž chemické laboratoře.

Kryt pro elektrocentrálu radioreléového pojítka 5Ja63	Velitelské stanoviště bojové části, s úkrytem pro kabinu K-9
Planšet v interiéru zodolněného velitelského stanoviště	Interiér velitelského stanoviště
Stožár kalibračního vysílače K-7	Filtroventilace v krytu pod jedním z radiotechnických mostů

Nedaleko od krytu stojí nenápadná přízemní budova, zvaná ve vojenském žargonu „Zkrácená“. V jejích dnes již zdevastovaných místnostech trávila čas směna, která právě vykonávala službu, za předpokladu, že nebyl vyhlášen žádný ze stupňů zvýšené pohotovosti. Podzemní prostory krytu byly pro dlouhodobý pobyt o poznání nehostinější.

Jak bylo výše uvedeno, každý oddíl byl pro sledování cílů palby vybaven vlastní radiotechnickou baterií. Cíle ovšem bylo nejdříve zapotřebí ve vzdušném prostoru vyhledat, o což se starala dvojice radiolokátorů umístěných na severovýchodním okraji základny. Anténní systémy zde již přirozeně nenajdeme, ale podobně jako ve všech předchozích případech se v bezprostřední blízkosti nacházejí mohutná vrata zodolněných objektů, dnes prázdných, v nichž byly umístěny ovládací kabiny těchto zařízení. Kryt pro kabinu radiovýškoměru PRV-17 vlastně tak docela prázdný není – je do poloviny zaplněn vodou, což koresponduje s poničenými drenážními rourami, které lze spatřit v jeho okolí. Kryt pro zařízení přehledového radiolokátoru O-14 takto postižen není.

Stejný roh základny sdílelo s radiolokátory ještě radioreléové pojítko 5Ja63 zvané Cykloida, jehož tři parabolické antény sloužily k nezávislému spojení s okolními útvary a velením. S radary měla Cykloida společné nejen umístění, ale i záložní podzemní elektrocentrálu, která by sloužila jako zdroj elektrického proudu v případě výpadku některé z mobilních elektrocentrál jednotlivých zařízení. Je asi zbytečné dodávat, že kryt této elektrocentrály ukrývá v současné době kromě nepřemístitelného bloku dieselového motoru především hromady drobných trosek, vzniklé při divokém dobývání kovů.

Pozoruhodnou podobu má nedaleká rozvodna elektrické energie. Je umístěna na povrchu, ale v rámci kamufláže se její betonové stěny snaží o imitaci dřevěné boudy, a to jak reliéfem povrchu tak i nátěrem. Lze právem vyslovit obavu, zda toto maskování bylo v celkovém kontextu základny něco platné.

Úkryt pod stanovištěm přehledového radiolokátoru O-14	Pohled na autopark a manipulační sklad
Autopark, přístřešky pro vojenskou techniku	Zbytky stanice PHM
Olejárna vedle stanice PHM	Zbytky armatury stanice PHM

Jestliže radiolokační a velitelská zařízení úseku „C“ jsou koncentrována v severovýchodním cípu základny, samotná palebná postavení se nacházejí pro změnu na okraji jihozápadním. Mezi nimi se však nachází celá řada dalších provozů, typických právě pro koncepci základen VEGA, kterou bychom mohli nazvat „vše v jednom“.

Předně zde najdeme velmi rozhlehlá zastřešená stání, určená pro parkování vojenské kolové techniky, v první řadě tahačů sloužících k přepravě raket. Rakety absolvovaly během svého hotovostního (a nakonec i životního) cyklu celou řadu přesunů mezi skladem, montážními halami, plnícími stanovišti, úkryty a odpalovacími rampami, přičemž všechny tyto přesuny vykonaly právě na návěsu nabíjecích vozidel, což byly tahače značky KrAZ. K autoparku patří samozřejmě také nezbytná stanice PHM, v současné době již poměrně důkladně odstrojená o všechny nadzemní části. Menší ekologickou havárii představuje olejárna, nacházející se v druhé polovině zděné budovy někdejší čerpací stanice.

Bezprostředně vedle autoparku stojí jedna z největších nadzemních budov – manipulační sklad se dvěma jeřáby o nosnosti osmi tun. S výjimkou chybějící elektroinstalace (v celém areálu není už zřejmě jediný objekt, který by ji měl) a několika rozbitých skel je budova velmi dobře zachovalá. Zde probíhala kompletace raket před jejich uvedením do provozního cyklu. Po oživení a kontrole elektroniky, která probíhala v menší sousední budově, mohly být rakety převezeny do hlavního skladu.

Manipulační sklad se dvěma mohutnými jeřáby	Interiér hlavního skladu, popředí rampa používaná při naskladňování raket

Hlavní sklad patří nesporně k nejpůsobivějším částem základny. Je umístěn částečně pod úrovní terénu, stejně jako většina ostatních zodolněných staveb na Klondajku. O jeho rozměrech dostatečně vypovídá už jen fakt, že musel být schopen pojmout 34 kusů raket VEGA ve zkompletovaném stavu. Dnes uvnitř najdeme zbytky klimatizačního zařízení a na kusy rozbitou tabuli popisující polopaticky jednotlivé kroky obsluhy při manipulaci s raketou. Jinak vypadá prostor velmi ponuře. Těsně před zrušením základny byla právě u tohoto objektu obnovována stropní izolace. Rozlehlý klenutý strop je skutečně suchý, voda si však našla jinou cestu v blízkosti vstupních vrat a nouzové výlezové šachty, takže toho, kdo nahlédne přes pootevřená mnohatunová vrata, přivítají - přinejmenším ve vlhkých obdobích roku - nejprve crčící provazce vody.

Jelikož hlavní motor raket Vega spaloval kapalné pohonné hmoty, mísené přímo za letu ze dvou složek – paliva a chemicky agresivního okysličovadla na bázi kyseliny dusičné, bylo tankování a naopak odčerpávání těchto kapalin z raket technologicky náročnou a přitom často prováděnou operací. Plnící linka, nacházející se mezi manipulačními a montážními budovami a hlavním skladem raket, byla tvořena především dvěma dostatečně vzdálenými přístřešky, aby se předešlo možným nehodám plynoucím z nechtěného smísení obou složek při tankování. Na ploše pod přístřešky zaujme použití kyselinovzdorných dlaždic, odolných vůči používanému okysličovadlu. Chráněno před deštěm tu také leží několik dřevěných beden s původními popisky v azbuce a instrukcemi pro železniční přepravu.

Jeden z přístřešků linky pro plnění raket		Jedna z původních přepravních beden. Původní obsah není znám, jisté ale je, že od dodavatele přicestovala po železnici přes stanici Černá nad Tisou

Přibližně uprostřed mezi přístřešky se nalézá budova chemické laboratoře pro kontrolu složení paliva. I po deseti letech od opuštění základny je uvnitř místností s rozbitým vybavením cítit slabý chemicky štiplavý zápach, nelze však říci, zda pochází ještě z okysličovadla, nebo z jiných zde používaných chemikálií. Poblíž chemické laboratoře stojí již dříve zmíněný stožár kalibračního vysílače K-7. Funkčně s laboratoří nikterak nesouvisel, zde však byl zřejmě umístěn v dostatečné vzdálenosti od radiolokátorů jednotlivých radiotechnických baterií.

Součástí plnící linky je také jedna z požárních nádržek (na Klondajku je jich několik, všude tam, kde bylo možné očekávat zvýšené nebezpečí požáru). Odkud se brala voda v nádržce v dobách provozu není zřejmé, dnes je každopádně bohatě zásobena z přírodních zdrojů, jako každá prohlubeň v okolí.

Chemická laboratoř nedaleko přístřešků pro plnění raket	Požární nádržka poblíž plnící linky

Podívejme se ještě krátce do severovýchodního rohu technického oddílu. Velmi důkladné opatření zdejších budov hromosvody prozrazuje, že se zde skladovalo to nejvýbušnější, co se na celé základně nacházelo. Byly zde uloženy samotné bojové hlavice, přídavné prachové motory a také pyrotechnika.

Interiér skladu bojových náloží	Interiér skladu prachových motorů
Sklad pyrotechniky	Sklad bojových náloží

Konečně se dostáváme k třem palebný postavením Klondajku. Srdcem každého palpostu byl zodolněný úkryt, poskytující bytelné přístřeší kabině „přípravy a zabezpečení startu“ a samozřejmě také filtroventilačnímu zařízení a mobilní elektrocentrále. Stejně jako v případě radiolokátorů, i zde byla dodávka elektrické energie jištěna dvojitě: další stabilní elektrocentrála byla umístěna v samostatném krytu v rámci 18., tj. „prostředního“ oddílu. Řídící kabina byla datově propojena s kabinou obsluhy příslušného radiolokátoru pod jedním z obřích „mostů“ a měla tedy průběžné informace o sledovaných cílech. I zde lze nalézt budovy „Zkrácené“, tedy nadzemní prostory pro pobyt osádky kabin umístěných v podzemních úkrytech po dobu běžné hotovosti.

Bitva na Vítkově v neopakovatelném podání V. Zuzánka (kromě jména se o autorovi nedochovaly žádné podrobnější informace) ve "Zkrácené" patřící k 18. PLRO
Na této malbě imperialista přilétá na stroji "Warthog" (A-10 Thunderbolt). Freska dává historicky smysl v tom směru, že proti těmto bitevníkům by rakety VEGA byly skutečně účinné, k vyobrazené konfrontaci však nikdy nedošlo.		Dílo je signováno i datováno
Zodolněný úkryt pro kabinu K-3 v jednom ze tří palebných postavení		Dokonale obraná elektrocentrála v krytu jednoho z palpostů

Na oválné komunikaci obepínající řídící centrum každého palpostu se nacházelo šest odpalovacích ramp a stejný počet skladovacích úkrytů, každý pro dvě rakety. Architektura těchto úkrytů stojí za podrobnější popis, vyskytují se totiž celkem tři typy: zodolněné úkryty s elektricky ovládanými vraty, podobné ostatním objektům na základně, dále běžné zděné nadzemní budovy a do třetice dosti provizorně vyhlížející konstrukce z lešenářských trubek a vlnitých desek. K tomuto rozčlenění vedly ekonomické ohledy spolu s omezeným počtem raket, které byly za normálních mírových podmínek v pohotovosti. Ony dvě připravené střely se s přehledem vešly do zodolněných krytů jednoho z oddílů (toho, který právě držel pohotovost), a lehčí objekty by byly zavezeny až v případě vyhrocené situace ve vzdušném prostoru. Odlehčená až chatrná konstrukce některých krytů měla nejspíš ještě jeden význam. Lehké kryty nalézající se na severozápadní straně úseku „C“ se již nevešly na přirozenou plochu náhorní plošiny a stály tak na vysoké navážce, zajištěné narychlo budovaným tarasem z betonových tvárnic. Terén, i přes aplikované betonové injektáže, postupně ujížděl a podle některých svědectví na těchto postech nefungovalo spolehlivě automatické nabíjení rakety na rampu, právě kvůli sesedání podloží.

Odpalovací rampy již zde pochopitelně dávno nenajdeme, byly odstraněny ještě za aktivního provozu základny, neboť byly specifické pro opouštěnou výzbroj systému S-200. Koleje pro pojíždění nabíjecího vozíku mezi odpalovací rampou a skladem naopak zmizely, ceněny zřejmě pro svou váhu, až v posledních letech, ale jejich průběh je stále jasně patrný a tu a tam zůstal kus kolejnice uvnitř úkrytu. Na některých skladech se nacházejí stále čitelná označení osob zodpovědných za daný objekt.

Příklad zděného krytu pro střely v pohotovosti. U tohoto krytu se zachovaly hromosvody, z kolejí vedoucích k odpalovací rampě zbyly již jen zatravněné rýhy		Stanoviště pro rozdílení strážní směny

Nedaleko palpostů 17. oddílu najdeme dva přístřešky, které připomínají velmi zmenšenou a zjednodušenou plnící linku zmiňovanou výše. Plán základny totiž počítal i s možností nezdařeného odpalu rakety. Selhaná střela by byla odvezena právě sem, kde by byla ponechána min. 12 hodin „u ledu“. Posléze by z ní bylo, jak kyselinovzdorná dlažba a přilehlé jímky nasvědčují, zřejmě vyčerpáno před další manipulací palivo a okysličovadlo.

Je třeba podotknout, že samotné nabití střely ze skladu na odpalovací rampu a její odpálení by probíhalo bez přímé účasti lidské obsluhy, pouze na základě povelů předávaných elektronicky z řídící kabiny v centru palpostu. Skutečný start rakety, který se ovšem na Klondajku nikdy neuskutečnil, by totiž učinil okolí v okruhu několika desítek metrů krátkodobě zcela neobyvatelným. Pro technické vybavení z počátku 80. let 20. století byla tato sekvence automatických úkonů celkem slušným výkonem, nemluvě o nutnosti předchozí bezchybné komunikace jednotlivých součástí palebného oddílu po kilometrech kabelů. Revizní šachty z rozpadajících se cihel dokládají rozlehlost a mohutnost kabelové sítě, kabely samotné už zde ovšem nenajdeme.

Jedním z nejpůvabnějších míst na Klondajku je stanoviště pro rozdílení strážní směny, nacházející se u brány mezi týlovou částí a technickým úsekem. Pokyny na tabulích rozvěšených kolem dokola malého oploceného prostou opakují některé skutečně elementární bezpečnostní zásady a taxativně vyjmenovávají povinnosti stráží i případy oprávněného použití zbraně. Do dnešních dnů se dochoval stojan na hasicí přístroje a překvapivě i jeden osamělý minimax. Opodál stojí jedna ze strážních věží, pomalu přerůstaná okolní vegetací, jinak však velmi zachovalá.

Provoz skupiny VEGA

Pohotovostní systém československé PVOS rozeznával tři úrovně hotovosti, očíslované tak, že nejnižší číslo odpovídalo nejvyššímu stupni připravenosti. Ačkoliv základna nad Dobříší nepatřila do obranného "kruhu" protiletadlových základen kolem Prahy, přesto platilo, že v každém okamžiku držel jeden ze tří oddílů pohotovost č.2. (tedy tu "střední"). Setrvával v  ní jeden měsíc, pak byl vystřídán. Tento oddíl byl také připravený jako první přejít k pohotovosti nejvyšší (č.1.), v čemž by ho v případě skutečné hrozby co nejrychleji následovaly i zbývající oddíly. V takovém stavu (nejvyšší pohotovosti č.1.) byl útvar odpojen od rozvodné sítě, dodávku elektřiny zajišťovaly generátory v podzemních úkrytech, radiolokátory vyhledávaly či už sledovaly případné cíle a pokud by to situace vyžadovala, byly by plněny a všem oddílům zaváženy další rakety z centrálního skladu. Do úplného konce, to jest do odpálení raket, však nebyl proces na Klondajku nikdy dokonán. Na cvičnou střelbu nebyl obydlený střed republiky vhodný, a k ostrému bojovému poplachu naštěstí nikdy nedošlo.

V případě skutečného konfliktu obnášejícího letecký útok by bylo klíčové odpálit potřebný počet střel – v případě dostatečného počtu vzdušných cílů i všechny – v co nejkratším časovém horizontu, předtím, než bude základna sama napadena. Půdorys základny Vega je natolik specifický, že na základě satelitních fotografií musel být účel Klondajku alianci NATO zřejmý, bez ohledu na všechny snahy o přísné utajení. To by však znamenalo udržovat většinu z  celkem 36 raket natankovanou ve skladovacích úkrytech, což by bylo ekonomicky neúnosné. Raketa naplněná agresivními složkami paliva totiž degradovala a nejpozději po pěti letech musela být zlikvidována, což se dělo odpálením rakety v ceně několika milionů v tehdejší měně během střeleb na polygonu Ašuluk v tehdejším SSSR (dnes přímo na hranici mezi Ruskem a Kazachstánem). Výsledným kompromisem bylo udržování pouhých dvou raket ve stavu připravenosti k téměř okamžitému startu. Těmito dvěma raketami disponoval právě oddíl ve stavu pohotovosti, každá z nich byla připravena v krytu u jiné z celkem tří odpalovacích ramp, které měl oddíl k dispozici.

Jak je vidět, pro takový útvar, jakým byl Klondajk, bylo nelehké držet bojovou pohotovost efektivním a přitom dlouhodobě udržitelným způsobem. Držení dvou raket v pohotovosti představovalo možnost zastavit „osamělého vetřelce“, ovšem zkomplikovalo by případnou účinnou obranu proti skutečnému masivnímu leteckému útoku. Dost možná stratégové realisticky připouštěli, že cosi jako nenadálý útok NATO na ČSSR je nepravděpodobný až vyloučený, a tak mohli se zanedbatelným rizikem udržovat naprostou většinu raket uloženou bez náplní v bezpečí hlavního skladu.

Podivné železné konstrukce sloužily po potažení maskovací sítí jako makety keřů. Jejich účelem bylo snížit rozpoznatelnost základny při leteckém nebo družicovém snímkování

Po změně vojenských a politických poměrů v roce 1989 se stal komplet S-200 příliš náročnou zátěží. Ukončení jeho provozu na Klondajku v roce 1994 tak sice bylo z pohledu fanouška vojenské techniky krokem zpět – systém měl stále ještě respekt budící dosah i pravděpodobnost zásahu - ale jinak bylo také krokem logickým. Životnost střel bez kapalných náplní je přibližně 20 let, takže o nákupu nových či zásadní repasi stávajících by se muselo uvažovat nejpozději v prvních letech nového milénia. Vzhledem k okolnostem a prioritám by bylo vynaložení takových nákladů nepředstavitelné. Česká republika vlastnila ještě jedno zařízení shodného typu. Byl jím útvar VÚ 7300 v Rapoticích, přičemž od toho dobříšského se lišil především počtem oddílů – měl pouze dva. Rapotický útvar vyzbrojený S-200 byl zrušen v roce 1997.

Znak PVOS vyrytý do kůry buku u býv. hájovny Bílý kámen, zřejmě v roce 1993

Poděkování

Závěrem kapitoly se sluší poděkovat všem těm, kdo se na jejím vytváření spolupodíleli. Autor děkuje:

• Petru Jandovi, za ochotně poskytované konzultace o systémech PVOS v někdejším Československu
• Ing. Ivanu Žúborovi, příslušníkovi někdejší PLRS S-200 VEGA, podplukovníkovi v záloze, za poskytnutí fotografií skupiny VEGA a nejeden cenný postřeh k této problematice
• Tomáši Krumphanzlovi, autorovi a editorovi průkopnických článků o „Klondajku“, zejména za prostředkování kontaktů na znalce problematiky
• Jiřímu Jirouškovi za fotografie z ptačí perspektivy

Prameny a literatura

• Petr Janda, Martin Korec, Petr Kunc (2006): Protiletadlová raketová skupina VEGA Dobříš [online]
• Martin Korec (2007): Moje základní vojenská služba na Klondajku [online]
• Jan Dvořák (2010): Protiletadlové rakety v Brdech, In Podbrdsko XVII - SOA Praha – Státní okresní archiv Příbram, Hornické muzeum Příbram: 122 – 141