Pravděpodobně by bylo lepší přidat k pojmenování tohoto článku ještě přídomek „ aneb jak jsem opět tahal za kratší konec lana.“  Proč, záhy jistě všichni pochopíte. Bylo to totiž nedlouhou poté, co jsme se poznali s Marťasem na naší první brdské lyžařské akci.  Slezl poslední jarní sníh a po několika marných pokusech vyrazit na společnou, protentokrát nelyžařskou, túru se konečně setkáváme jednoho brzkého sobotního rána na parkovišti u Pétépáků v Brežněvsi. Máme s sebou ještě párek trekařů, kteří, světe div se, ještě nikdy nebyli na Jordánu.

     Pro mě však výprava začíná již v pátek večer a to sice důkladnou přípravou, kterou tentokrát  nepodceňuji. Ponaučen ze zimního sjezdu „Středobrdské magistrály“ ve společnosti výše jmenovaného brdaře, beru s sebou pár termosek s čajem a kávou, domácí klobásy apod. Ráno ještě spěchám do pekárny pro čerstvé rohlíky. Tentokrát vyrážím vybaven laskominami, které s sebou za normálních okolností na jednodenní treky nikdy neberu. Obvykle se na svých výpravách totiž přes den odbydu rohlíkem se sýrem a salámem, a za odměnu se večer stavím v některé ze svých oblíbených útulen na úbočí vrchoviny. Znalci ví, že těch správných gasthauzů je opravdu málo. Ale to jsem už značně odbočil od tématu. Pátečního večera tedy ulehám s uspokojením, že se Martinovi druhý den co se týče občerstvení minimálně vyrovnám. Částečně tak snad umáznu dluh z předchozí výpravy, kdy na nás z poza zatáčky vykukující  a smějící se Martin tu a tam mává kusem uzenýho, klobásou či salámem z vlastní udírny. Při tom ještě navíc chroupá domácí zavařenou okurku. Jo, Martin si vždycky výlet do Brd užívá!

     Po krátkém pozdravení se a představení se s ostatními pro mě zatím neznámými trekaři vycházíme všichni společně směrem na Jordán.  Řeč pěkně plyne, přeci jen sme se s Martinem minimálně dva měsíce neviděli.  Po chvilce tak odpočíváme na Hraničním vrchu a z jeho úbočí, tedy prostoru rozsáhlé mýtiny, koukáme do údolí Mourového potoka.  Kopečky tyčící se nad ním, dokreslují celou atmosféru. Jsou to svým typickým tvarem vyčnívající Dlouhý vrch a s výrazným povalujícím se hřebenem Jordán. Po krátké chvilce odcházíme směrem k letišti pod Hejlákem a k Hořovické baštině. Odtud už všem známou asfaltovou cestou kolem první německé pixly až ke srubu CE, tzv. Benešáku. Trekaři neskrývají své nadšení. Důkladně vše prozkoumávají a dokumentují. Přemýšlejí odkud a kam se střílí, na co či ono je ta, která jáma před bunkrem, hrají ladné melodie na srubový zvon. Už sem ledacos na Jordánu za tu řádku let co se po Brdech pohybuji zažil, ale tohle předčilo snad mé veškeré zážitky. Jsou zkrátka vyvalení. Alespoň tak máme s Martinem jasno, kam se budou ubírat naše další dnešní kroky po zastávce na Toku. Uděláme okruh po Jedlině po dalších pixlách. Což naši společníci kvitují. Také už se ale blíží čas oběda. Celý den je dosti větrno, obzvláště na vykácené střelnici, a tak se tedy společně usnášíme, že posvačíme na Houpáku v modřínovém lesíku na známem tábořišti. My s Martinem víme, že samotná cesta ještě bude chvilinku trvat, neb nás po cestě čeká další pixla. Ta na Houpáku. Předpokládáme tak další podrobný průzkum našich přátel. Taky, že jo!

     Zhruba okolo poledne usedáme na provizorních lavičkách okolo ohniště. Vše probíhá dle mých předpokladů. Martin vytahuje svoji typickou jídelní dózu a hostina pomalu začíná.  Vánek roznáší vůni Martinových domácích klobás a uzeného po celém vrcholu Houpáku. Máme štěstí, že se v Brdech mimo plachého rysa nevyskytuje žádná jiná dravá šelma. Jinak by s námi u ohniště posedával medvěd. Pravděpodobně ne žebrající, ale přímo na nás se sápající, následně se pak olizující. Přichází však má chvíle. Kontruji. Nabízím Pardovského klobásy, čerstvé pečivo, vytahuji obě termosky. Spokojeně posedáváme, povídáme, navzájem ochutnáváme, hodnotíme. Popijíme z temosek. Trekaři nám neustále připomínají, jak je v Brdech nádherně, sem tam udělají nějaký ten snímeček.  Prostě klidné sobotní poledne. Nabývám dojmu, že sem dnes uspěl. Spokojeně začínám balit všechny své zbytky. Rovněž Martin tak činí. Teď už je to jisté, dnes nejsem pozadu. Najednou však Martin začíná podivně štrachat ve svém batohu. Nevěnuji tomu nějakou zvýšenou pozornost. Asi si rovná oblečení v batohu. V jeho rukou se však náhle ocitá plastová krabička. Rozzářený Martin vytahuje cukrářské indiány a jako vždy nechává všechny ochutnat. Nemám slov. Nikdy na jeho otázku : „ Nedáte si někdo na závěr indiánka? “ , nezapomenu. Oněměle si jeden kousek z krabičky vyndavám a pojídám. Ani vlastně nevím, jak ve skutečnosti chutnal. Mě mírně zahořkl. Vzpomínám si, že mi nebylo přibližně hodinu do řeči. Vsadím se s Vámi, že to byli první indiáni na Houpáku. A to nejen ty cukrářské. Až skoro po uplynutí jednoho roku, jsem se Martinovi se svojí psychickou újmou svěřil. To sme se zrovna na Toku ládovali Martinovým domácím salámem.

horalova vydatná svačina